Připomeňme si, co je to koalice: Spojení jedné či víc stran za účelem sestavení vlády, která má šanci získat legitimitu tím, že ji schválí sněmovna. Jinými slovy nejdůležitější je schopnost takovou koalici sestavit tak, aby měla šanci získat podporu ve sněmovně. Jenže před tím ještě musí být ustavena sněmovna se všemi místopředsedy a výbory, kde platí stejná pravidla a bez nich není možné, aby vláda získala legitimitu. Proto výroky šéfa hnutí ANO: vyhráli jsme o parník, máme nárok na předsedu sněmovny i většiny výborů či výrok Radka Vondráčka v Echu, cituji: "Aby o vedení sněmovny usilovala strana s 11 procenty, to tady nikdy nebylo," jen dokládají, že hnutí ANO nechápe, jak funguje demokracie. Teprve při jednání ANO s tzv. Demokratickým blokem se ukáže, jestli pochopili, o co jde.

Váha koaličních partnerů v takovém uskupení totiž není dána jen výsledkem voleb, ale i schopností sestavit orgány sněmovny a vytvořit vládu: Pakliže mají ostatní strany problém s vítězem voleb koalovat, jejich cena na politickém tržišti je větší a vítěz voleb jim musí nabízet mnohem víc, než bývá zvykem, když rozdíly volebních výsledků nejsou tak zřetelné. Vůle vítěze musí směřovat k vytvoření funkční sněmovny a vlády, ne k tomu ovládnout vše, co se dá. Takové chování pak musí nutně vést k ústavní krizi. A snaha menších koaličních partnerů je z povahy demokracie zřejmá: získat co nejvíc šéfů výborů a ministerstev, protože čím je vítěz voleb silnější, tím musí být podroben větší a mocnější kontrole, aby své postavení nemohl zneužívat, zvlášť je-li možný předseda vlády podezřelý z dotačního podvodu. Demokracie od samého počátku byla založena na omezování a zesložiťování výkonu moci vítězů, tedy na vytváření rovnováhy a brzd.

Stačí se podívat do sousedního Německa, aby bylo zřejmé, jak to tam fungovalo: Třeba ve velmi stabilních letech 1974 až 1982 za vlády Helmuta Schmidta získávala vítězná sociální demokracie SDP 44 až 48 procent a koalovala s liberály FDP, kteří měli 8 až 10 procent a ve vládě měli místopředsedu skoro vždy ve funkci ministra zahraničí a mnohem víc ministrů než by odpovídalo desetiprocentnímu výsledku. A podobně to bylo za Helmuta Kohla v letech 1982 až 1998, kdy vládla koalice křesťanských demokratů CDU-CSU s více než 40 procenty opět s liberály FDP, kteří měli něco kolem 9 až 11 procent. Přičemž za kancléře Helmuta Schmidta byl prezidentem Bundestagu, tedy parlamentu, Karl Cartens z CDU, a to v letech 1976 až 1979 a po něm Richard Stücklen až do roku 1983. Za vlády Helmuta Kohla tomu bylo jinak: po většinu času jeho kancléřování byla prezidentkou bundestagu paní Rita Süssmuth z CDU, tedy ze stejné strany.

(Psáno pro ČRo Plus)