Psovi psí smrt
Před 65 lety dne 20. listopadu 1952 začal v Praze proces s tzv. protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského, v němž padlo jedenáct rozsudků smrti a tři tresty doživotí. Ve zprávě z posledního osmého dne zcela vykonstruovaného procesu, výpovědi připravené StB se souzení museli naučit nazpaměť, zazněl poprvé slogan básníka Ivana Skály, který pak propaganda často používala: Psovi psí smrt.
Přestože šlo o největší zločinný proces v dějinách české justice, jeho strůjci byli desetiletí šanováni a nikdy nebyli řádně potrestáni. Proto bychom si ho měli připomínat nejen v den půlkulatého výročí. Nehledě na to, že někteří komunisté podobné procesy dodnes obhajují.
Protože sovětský vůdce Josif Stalin se obával odpůrců nejen doma, ale i v ostatních nově získaných satelitních státech, kterým bylo vnuceno nové tzv. lidově demokratické zřízení, potřeboval všude vyvolat po vzoru tatarských chánů hrůzu a strach. To byl hlavní důvod, proč na počátku padesátých let nechal inscenovat jako na divadle v těchto zemích umělé procesy, pomocí kterých chtěl přimět komunisty k absolutní poslušnosti. Šlo o řízenou řetězovou reakci: K procesu v Československu přispěli maďarští komunisté, kteří poukazovali na kontakty Slánského s tam již odsouzeným László Rajkem.
Se zatýkáním začala komunistická Státní bezpečnost na podzim roku 1949 pod dozorem sovětských poradců. Prvním zatčeným byl koncem roku 1949 náměstek ministra zahraničního obchodu Eugen Löbel. Po roce následovalo zatčení brněnského tajemníka KSČ Otto Šlinga a hned nato byl zatčen ministr zahraničí Vladimír Clementis a jeho náměstek Artur London. Po něm nechali Sověti zatknout i náměstka ministra vnitra Karla Švába, který čistky organizoval stejně jako náměstka ministra obrany, generála Bedřicha Reicina, agenta KGB, který organizoval čistky na ministerstvu obrany. V listopadu 1951, když ruské vedení požadovalo hlavu někoho z čelních představitelů KSČ, obětoval Klement Gottwald generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, který měl ve straně procesy na starosti, protože - jak dokládají historikové - jinak by byl s největší pravděpodobností zatčen on. Strategie byla zřejmá: zbavit se všech Židů, kteří uměli jazyky a měli kontakty v zahraničí a vystrašit všechny možné skupiny ve vedení: od zavilých stalinistů Švába a Reicina, přes umírněné a věřící komunisty Clementise a Franka až po profesní experty Margolia a Frejka. Pavel Tigrid například o Rudolfu Margoliovi napsal: "Margolius… si prožil své v nacistických koncentrácích a do KSČ vstoupil po válce z opravdového přesvědčení: aby se už nikdy nemohlo opakovat, co se stalo, ...aby si lidé byli opravdu rovni, aby byl nastolen věk skutečné svobody. O pár let později se soudruhům podařilo, co se nepovedlo nacistům: zabili ho.“ V roce 1963 byli všichni odsouzení tajně rehabilitováni, veřejnost se to ale dověděla až v roce 1968.
(Psáno pro ČRo Plus)
Přestože šlo o největší zločinný proces v dějinách české justice, jeho strůjci byli desetiletí šanováni a nikdy nebyli řádně potrestáni. Proto bychom si ho měli připomínat nejen v den půlkulatého výročí. Nehledě na to, že někteří komunisté podobné procesy dodnes obhajují.
Protože sovětský vůdce Josif Stalin se obával odpůrců nejen doma, ale i v ostatních nově získaných satelitních státech, kterým bylo vnuceno nové tzv. lidově demokratické zřízení, potřeboval všude vyvolat po vzoru tatarských chánů hrůzu a strach. To byl hlavní důvod, proč na počátku padesátých let nechal inscenovat jako na divadle v těchto zemích umělé procesy, pomocí kterých chtěl přimět komunisty k absolutní poslušnosti. Šlo o řízenou řetězovou reakci: K procesu v Československu přispěli maďarští komunisté, kteří poukazovali na kontakty Slánského s tam již odsouzeným László Rajkem.
Se zatýkáním začala komunistická Státní bezpečnost na podzim roku 1949 pod dozorem sovětských poradců. Prvním zatčeným byl koncem roku 1949 náměstek ministra zahraničního obchodu Eugen Löbel. Po roce následovalo zatčení brněnského tajemníka KSČ Otto Šlinga a hned nato byl zatčen ministr zahraničí Vladimír Clementis a jeho náměstek Artur London. Po něm nechali Sověti zatknout i náměstka ministra vnitra Karla Švába, který čistky organizoval stejně jako náměstka ministra obrany, generála Bedřicha Reicina, agenta KGB, který organizoval čistky na ministerstvu obrany. V listopadu 1951, když ruské vedení požadovalo hlavu někoho z čelních představitelů KSČ, obětoval Klement Gottwald generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, který měl ve straně procesy na starosti, protože - jak dokládají historikové - jinak by byl s největší pravděpodobností zatčen on. Strategie byla zřejmá: zbavit se všech Židů, kteří uměli jazyky a měli kontakty v zahraničí a vystrašit všechny možné skupiny ve vedení: od zavilých stalinistů Švába a Reicina, přes umírněné a věřící komunisty Clementise a Franka až po profesní experty Margolia a Frejka. Pavel Tigrid například o Rudolfu Margoliovi napsal: "Margolius… si prožil své v nacistických koncentrácích a do KSČ vstoupil po válce z opravdového přesvědčení: aby se už nikdy nemohlo opakovat, co se stalo, ...aby si lidé byli opravdu rovni, aby byl nastolen věk skutečné svobody. O pár let později se soudruhům podařilo, co se nepovedlo nacistům: zabili ho.“ V roce 1963 byli všichni odsouzení tajně rehabilitováni, veřejnost se to ale dověděla až v roce 1968.
(Psáno pro ČRo Plus)