Pomalu to bude dvacet let, co se u nás zhroutila vládnoucí totalitní nenormalita, ale demokratický výkon naší politiky je stále pro naše politiky něčím složitým, takže se ho snaží za každou cenu až neúnosně zjednodušovat. Minulý týden jsem si to uvědomil ve středu, kdy se objevily v médiích dvě zprávy: První oznamovala, že snaha omezit bezplatné jízdy zákonodárců, tedy poslanců a senátorů, vyvolala napětí mezi poslanci a městem Prahou, tedy radními.

Pnutí vyvolala náměstkyně primátora paní Markéta Reedová za SNK-ED, která poslance označila za černé pasažéry a vyzvala dopravní podnik, aby je pokutoval. Ostatní se k její výzvě sice nepřidali, ale vznikla z toho přestřelka. Potud je to normální, kdyby však poslankyně Alena Páralová z ODS vzápětí neprohlásila, jak uvedly Lidové noviny, že by v takovém případě mohlo město Praha na podzim přijít o dotace na stavbu Metra.

Druhá zpráva zase hovořila o tom, že křesťanští demokraté se postavili proti uznání Kosova, které chtěl stihnout do summitu NATO v Bukurešti Karel Schwarzenberg. KDU-ČSL prohlásila, že její postoj není neměnný a premiér Mirek Topolánek dodal, že jde o „vlamování do otevřených dveří“. Byl evidentně překvapen. Z uvedených formulací se lze domnívat s velkou pravděpodobností, že našim křesťanům jde o něco jiného, o nějaký handl a že jejich postup je podobný, jako postoj paní Páralové: Buď budeme jezdit zdarma, nebo nebude metro! Buď nám splníte to a to, nebo nebude uznáno Kosovo!

Takovéto chování je symptomem degradované politiky, což za současného stavu, kdy slovo politika v Česku stále zní jako nadávka a nepodařilo se výkon politiky rehabilitovat jako řádné řemeslo, svědčí o velké neuvážlivosti našich politiků. Jakmile se takhle zřetelně výkon politiky degraduje jen na obchod, nikdo si ji už ani kdyby chtěl, nemůže vážit.

Z daných postojů implicitně vyplývá, že pojmy jako veřejný zájem či rovnost občanů jsou některým našim politikům zcela cizí a že nepochopili ani za devatenáct let, že řádný politický výkon v demokratické zemi je založen na tom, že existuje nějaké společné neotřesitelné minimum, na kterém se shodují minimálně všechny demokratické strany, a to je vždy respektováno, a teprve o ostatní se vede pře. Do tohoto minima by měla patřit loajalita k EU, na jejíž rozhodnutích se podílíme, a to zvlášť od vládní koalice a přesvědčení, že metro, byť pražské, slouží všem i turistům.
Jakmile totiž tento demokratický sokl neexistuje, veškeré postoje se mění v boj, druhá strana nepředstavuje jinou variantu řešení, ale je líčená jako nepřátelská a je třeba proti ní mobilizovat atd. Již tento slovník nemá s demokratickým slovníkem vůbec nic společného.

Když se mě zeptáte, proč tomu tak je, řekl bych, že nejspíš malou vzdáleností od totalitního systému. Devatenáct let ve srovnání s šedesáti lety třeba v sousedním Německu a staletími v Anglii a Francii je velice málo a my si moderní demokracii, jejíž model se vyvinul v druhé půlce minulého století ve složitý systém, který je založený mimo jiné na dělbě moci, snažíme stále nějak zjednodušovat. Což znamená věci buď nařizovat nebo brát jen jako byznys, handl ve stylu něco za něco: hledání kompromisů, na kterých demokracie ve staré Evropě stojí, je nám stále cizí. Vyplývá to ale i z mylného přesvědčení, že základem kapitalismu je tržní hospodářství. Konzervativci naopak zdůrazňují, že základ kapitalismu stál vždy – již od středověku – hlavně v Anglii a Holandsku - na stolici nezávislého soudce.