Letošní rok nám nabízí příležitost připomenout si řadu událostí, které se staly před čtyřiceti lety a na které by se nemělo zapomenout. Dnes bych rád připomněl alespoň dvě: Dne 27. března 1968 se sešlo několik bývalých politických vězňů ve sklepním bytě v Praze na Vinohradech proti Riegrovým sadů u bývalého agenta chodce Otakara Rambouska, který působil jako spojka mezi emigrací a domácím odbojem od června 1948 do října 1949.

Díky konfidentovi Steinerovi z Černošína byl pan Rambousek zatčen a odseděl si patnáct let. Důvod schůzky u něj v bytě byl jednoduchý: založit organizaci bývalých politických vězňů, která by upozornila na to, co se v padesátých letech dělo. Ustavující schůze Klubu K – 231 se uskutečnila pár dní na to, 31. března na Žofíně. Klub si zvolil jméno podle zákona 231 z roku 1948 na ochranu lidově demokratické republiky, podle kterého byla většina politických vězňů odsouzena. Během několika měsíců měl 80 okresních poboček a hlásilo se k němu třicet tisíc lidí. Prvním předsedou byl zvolen Karel Nygrín.

Ota Rambousek, který po roce 1968 emigroval do Spojených států a vydal knihy Krochnu s sebou, Jenom ne strach o bratrech Mašínech a Paměti lichoběžníka, Lidovým novinám řekl: „Byli jsme legálně povoleni, ale ministerstvo vnitra nám nikdy neschválilo stanovy. To bylo pro tu dobu typické, všechno existovalo tak napůl. Byli jsme, ale kdyby řekli ne, tak za hodinu neexistujeme.“ To se stalo až 5. září, tedy po okupaci Sovětskou armádou, kdy ministerstvo vnitra odmítlo schválit klubu K 231 stanovy.

Od února roku 1968 v tehdejším Československu postupně přestávala fungovat i cenzura: Dokonce i někteří cenzoři sami sebe považovali za neužitečné bytosti a za svou práci se styděli nebo se dokonce snažili psát do novin, které dříve cenzurovali, kritické články, s čímž jsme měli potíže.

V televizi, již tehdy nejmasovějším sdělovacím prostředku, došlo ke zrušení cenzury de facto hned v únoru, kdy Televizní noviny odvysílaly rozhovor Kamila Wintera s Eduardem Goldstückerem o svobodě projevu, v němž pan profesor objasňoval okolnosti IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů z roku 1967, který je možné považovat za skutečný počátek změn, protože tam byla poprvé pravdivě popsaná vládnoucí nenormalita.

Podobný rozhovor jsem uveřejnil v únoru i já v Mladém světě a vedl jsem ho se spisovateli Arnoštem Lustigem a Janem Procházkou o nevraživosti a podezíravosti vůči inteligenci. Vyšel pod názvem Neříkám nic jiného, než co si myslí šofér, než co si myslí paní, která uklízí, než co si myslí obyčejní lidé v sedmém čísle, čili v druhé půli února roku 1968 (ročník X). Do redakce pošta doručila pytle reakcí.

Další průlom pak přinesly dvě debaty s mládeží o minulosti, z nichž první se konala 14. března a měla název Mladí se ptají. Na ní vystoupil Josef Smrkovský, Jan Procházka a Zdeněk Hejzlar. Záznam besedy ve zkráceném znění dokonce otisklo další den Rudé právo. Po zveřejnění tzv. Akčního programu Komunistické strany, který byl přijat 5. dubna, dostal vývoj ještě rychlejší spád. Za pár dní poté, dne 9. dubna, začala Československá televize vysílat pořad s názvem Mezi námi s podtitulem Zajímaví lidé v hovoru i sporu. Pořad se vysílal každý týden v úterý po Televizních novinách a jeho autorem byl Vladimír Tosek. Vysílal se v přímém přenosu, a to byla samozřejmě ta velká změna. Jinak napodoboval pouze podobné pořady, které existovaly v Evropě již od konce druhé světové války nejprve v rozhlase a později v televizi a v nichž se diskutovalo o kontroverzních tématech. Něco takového do té doby bylo nemyslitelné. Kromě autora se v moderování střídali Jiří Kantůrek, Ladislav Daneš a Jiří Ruml, otec Jana Rumla. Český rozhlas zase vysílal podobný pořad s názvem Písničky s telefonem, který moderovali Sláva Volný, Rudolf Zeman, Jiří Dienstbier a další.

Období svobody však bylo velice krátké. Již dne 26. září 1968, tedy měsíc po okupaci, byl zřízen Úřad pro tisk a informace, což byl krycí název pro cenzuru.

Co mají obě události, které jsem připomněl, společného? Mimo jiné jednu věc: ukazují na neschopnost tehdejšího vedení strany i vlády, kterým se situace v zemi totálně vymkla z rukou. Na veškeré události obě instituce reagovaly rozpačitě, nedůsledně a bezradně jako děti. K jejich váhavosti samozřejmě přispívala i ta okolnost, že z dříve nenáviděných aparátčíků se přes noc stali hrdinové, na což nebyli zvyklí. To byl také důvod proč postoj ke vzniku Klubu K-231 byl tak obojaký i proč se oficiální zrušení cenzury konalo v Národním shromáždění až ve dnech 25. a 26. června, kdy již nikoho nezajímalo.

(Vysíláno na ČRo6)