Zatímco Rusko se na zavedení zákona, který umožní vstup do médií libovolným státním úředníkům, pokud ti označí dříve zveřejněnou informaci za urážlivou, nepřesnou či lživou, chystá, na Slovensku již parlament takový zákon schválil minulý týden ve středu večer.

Robertu Ficovi, tedy slovenskému premiérovi, se podařilo prosadit přes odpor opozice i protesty ze zahraničí (hlavně ze strany Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) zákon (musí ho ještě podepsat prezident, ale ten proti němu neprotestoval a protestovat nebude, protože byl kandidátem právě Ficova Smeru), který stanoví tištěným médiím povinnost zveřejňovat reakce také na pravdivé informace. Stačí, když publikované informace obsahují tvrzení, které se dotýkají cti, důstojnosti, soukromí nebo dobré pověsti politika.

Jenže o tom, jestli se ho něco dotkne, bude rozhodovat vždy jen politik sám a redakce se už nesmí k politikově článku vyjádřit. Podle opozice a zavedených evropských norem by se právo na odpověď, či přesněji řečeno právo na opravu, mělo týkat pouze nepravdivých nebo zkreslujících informací a i případná odpověď musí být pravdivá, jinak odpovídajícímu hrozí sankce. Pan Fico zákonem reaguje na to, že je v obecné nemilosti médií: už jen tento fakt je nedemokratický, protože zákony nemají být šity nikdy na míru někoho, mají se týkat obecných pravidel, mají stranit režimu, tedy souboru pravidel a ne nějaké konkrétní vládě.

Nebezpečí tohoto zákona ale tkví také v tom, že to střední Evropu zase posouvá spíše k ruským poměrům, kde porušování svobody slova bývá – jak je historicky prokázáno – vždy spojeno i s porušováním práva na soukromé vlastnictví. Budeme-li zkoumat zevrubně poměry v Rusku, zjistíme, že tam začaly útoky na média a soukromé vlastnictví ve stejnou dobu. Dnes v Rusku soukromé vlastnictví de facto neexistuje: Stát může kdykoliv komukoliv cokoliv vyvlastnit. Panují tam vlastně středověké poměry, kdy také existovalo dvojí vlastnictví, vše patřilo králi a ten některé majetky jen propůjčoval za zásluhy šlechtě. Dnes stát v Rusku propůjčuje majetek oligarchům, ale pod podmínkou, že budou podporovat vládu, jinak je vyžene do emigrace či je pod nějakou záminkou uvězní viz případ podnikatele Michaila Chodorkovského.

Tyto poměry by se mohly velice rychle rozšířit i do jiných středoevropských států, stačí si poslechnout, jak o médiích hovoří Jiří Paroubek, předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček, který se Lidovým novinám vymlouval, že se k zákonu nemůže vyjádřit, protože ho nečetl, a komunisté. Ale možná, že by se k nim přidal i někdo od lidovců. Vzpomeňme si, jak si třeba Jan Kasal nedávno stěžoval na rozhodnutí Ústavního soudu, které je v souladu s evropskými zvyklostmi a podle kterého veřejní činitelé a veřejně známé osoby musí akceptovat větší míru veřejné kritiky. Těm se jistě tento zákon líbí.

Nebezpečí takového zákona spočívá v likvidaci nezávislých médií: Jakmile se politici (a podnikatelé) domluví a budou žádat na nějakém deníku otištění odpovědí na kdejaký článek na stejném místě a ve stejném rozsahu, takové médium se stane tak nudné, že ho nikdo nebude kupovat a zkrachuje. A neotisknou-li deníky reakce, dostanou pokutu 150 000 korun, která může mít podobný likvidační efekt.

Ve starých demokraciích se ví to, co řekl již v roce 1852 tehdejší šéfredaktor Times John Delane: „Noviny žijí z odhalení. Povinnosti novináře jsou stejné jako povinnosti historika. Hledat pravdu a nepředkládat čtenářům jen to, co chce vláda, aby lidé věděli.“ Ale právě tomu chce slovenský premiér Fico zabránit. Ficova argumentace, že politik musí mít v novinách stejná práva jako novinář, v demokracii neplatí, protože tam každý zastává jinou roli: Politik má moc a vykonává ji a novinář jeho výkony analyzuje a kritizuje. První má přístup na zpravodajské stránky a druhý na komentářové a názorové stránky, kam ve starých demokraciích mají politici vstup zakázán.

Povinností novináře je apriori ničemu, co říká král, prezident, ministr či jakýkoliv státní úředník, nevěřit a klást si otázky o tom, komu to, co takový člověk říká, prospívá, jaké to bude mít důsledky a kdo na tom vydělá.

Jenže tohle samozřejmě ví každý Angličan, protože tam byla cenzura zrušena v roce 1692. U nás a na Slovensku poprvé v roce 1989 (nepočítáme-li tři měsíce v roce 1968), tedy o tři sta let později, takže máme co dohánět. Náš úkol zní: Musíme se naučit ovládat ius resistenti, právo odporovat mocným, jinak s podobným návrhem může přijít duo ČSSD a KSČM.