Časopis Euro zveřejnil v čísle 12 ze dne 17. března dopisy, které došly předsedovi Stálé komise pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Vítězslavu Jandákovi, které měly podpořit žádost o odvolání radního ČT Jiřího Voráče. Žádost o odvolání podala jeho kolegyně, bývalá sportovkyně, radní Helena Fibingerová kvůli tomu, že má odlišné názory a často je prezentuje v médiích. Komise se odvoláním zabývala na 7. zasedání dne 28. února a zjistila, že žádost je neopodstatněná...

Za zmínku ale stojí, že na adresu sněmovny došly ještě zmíněné čtyři dopisy „z lidu“, které rovněž požadovaly odvolání pana docenta Voráče z Masarykovy univerzity. Jen jeden z nich měl zpáteční adresu, ostatní byly anonymní. Nápadná byla jejich velice podobná dikce i fakt, že všechny byly odeslány ve stejný den z Brna.
Do pátrání po autorech dopisů se zapojila brněnská Rovnost, dnes Brněnský DENÍK, a jak zveřejnila na titulní straně dne 1. dubna, všechny dopisy byly zmanipulované a jejich údajní autoři tvrdí, že je nepsali.

Podle Rovnosti jediný z pisatelů, který uvedl jméno včetně plné adresy, je pan Miroslav Severa ze Žebětína, který redakci řekl: „Nepsal jsem to a nikomu jsem nedal souhlas k napsání takového dopisu. Podpis také není můj.“
Podobně lékařka Jarmila Klusáková dopis nenapsala ani nepodepsala. Ta ovšem tušila, že se něco chystá, neboť se jí přátelé ptali na její názor a s obsahem dopisu souhlasí. Dala přátelům jen souhlas s tím, že mohou tlumočit její názor. Zbývající dva pisatelé rovněž autorství popřeli.

Útoky na pana Voráče zintenzívněly poté, co se podepsal pod petici čtyřiadvaceti brněnských intelektuálů, včetně rektorů univerzit, kteří žádají odvolání k 1.lednu jmenovaného ředitele tamějšího studia České televize, Karla Buriana. Tento muž v brněnské televizi již totiž jednou pracoval jako šéf zpravodajství a musel odejít kvůli podezření, že manipuloval se zprávami, prosazoval do zpravodajství skrytou reklamu a obohacoval se na úkor televize. Prohřešky tehdy doložila řada redaktorů svými svědectvími při veřejném slyšení v Senátě a prokázal je i vnitřní televizní audit.

Na celé kauze je zaprvé zajímavé, že tak úctyhodná komise nezahazuje anonymní dopisy do koše a je vůbec ochotna se jimi zabývat. Zadruhé, že předseda komise Vítězslav Jandák se od takového chování nedistancoval a Rovnosti naopak nazlobeně řekl: „Nic nebudu prošetřovat. Nejsem policista, ani fízl a ani cenzor.“ A to ačkoli jde o trestný čin, za který pachatelům hrozí dle advokáta Čejky dva roky vězení nebo peněžitá pokuta. Zatřetí z uvedeného zřetelně vyplývá, že za anonymy musí s největší pravděpodobností stát buď sám pan ředitel Karel Burian, nebo osoby mu blízké, šetření by tedy mohlo být velice snadné. Navíc paní doktorka Klusáková zná zřejmě iniciátory akce a policie by mohla snadno zahájit vyšetřování. Začtvrté nezájem médií a veřejnosti o takto významnou kauzu vypovídá o tom, jak jsme ještě po devatenácti letech stále nesvobodní. Chybí nám cílená vůle vzdoru proti moci, která se neštítí používat i takhle nízké způsoby manipulace k tomu, aby si uzurpovala veřejnoprávní média, která by naopak v dnešní mediální krajině ovládané popmédii měla hrát roli garanta ověřené hierarchie hodnot.