Srpen 1968, novináři pracovali v ilegalitě
Mluvíme-li v těchto dnech o událostech v médiích před padesáti lety, většinou slyšíme jen o Československé televizi a Československém rozhlase. Jak známo vysílání z hlavní budovy na Vinohradské ulici skončilo 22. srpna brzy ráno, pak vysílal nějakou dobu jen rozhlas po drátě a postupně se začal signál šířit i z nejrůznějších záložních, tedy ilegálních pracovišť, například z Jeseniovy ulici, z kina Skaut, z Dykovy ulice atd. Poté na chvíli převzala hlavní roli televize, jejíž hlavní studio v Měšťanské besedě bylo rovněž brzy obsazeno a vysílalo se z Cukráku, Tesly Hloubětín, Výzkumného ústavu sdělovací techniky či z Kletě.
Jenže podobně do ilegality přešly i redakce deníků i časopisů včetně Rudého práva a o tom se moc nehovoří. Pracoval jsem tehdy v týdeníku Mladý svět, který sídlil v budově vydavatelství Mladá fronta v Panské ulici číslo 8. Šéfredaktorem byl Ctibor Čítek, svazácký funkcionář, který se ale v prvních hodinách choval velmi pragmaticky: sekretářkám vydal všechny peníze z pokladny a požádal je, aby nakoupily ovoce a potraviny s tím, že obchody přestanou brzy fungovat. Protože se proslýchalo, že vydavatelství obsazuje sovětská armáda, redakci jsme opustili a domluvili se, že se budeme scházet v Neubertově tiskárně v Praze na Smíchově. Rozdělili jsme si úkoly: Jaroslav Maršálek šel do parlamentu jako zpravodaj, Jan Dobiáš na Hrad k prezidentu Svobodovi, kde se dokonce podílel na některých formulacích jeho prvního pookupačního projevu, a my ostatní jsme si zřídili provizorní redakci v místnosti korektorny. Šéfredaktor se tam nikdy neobjevil, redakci v té době řídil grafik Jaroslav Weigel a tajemník redakce Antonín Jelínek.
Jak mi sdělil tehdejší kolega Rudolf Křesťan, vydali jsme v prvních okupačních dnech pět mimořádných čísel, vždy v rozsahu osmi stran. Za jejich spoluautory lze považovat i obětavé tiskaře. V rámci běžné periodicity vyšlo až číslo 35 s datem 30. srpna 1968. Část čísla tvořil výběr materiálů z ilegálních vydání.
Když jsem v mezidobí procházel Panskou ulicí, mohl jsem se přesvědčit o tom, že redakce je obsazená: v průjezdu do budovy stál tank. Jako se ruští vojáci snažili znemožnit vysílání televize a rozhlasu, snažili se zabránit i šíření ilegálních novin a časopisů, a proto kontrolovali auta na mostech: chtěli vědět, co převážejí.
Dopravu Mladého světa přes Vltavu nám tehdy zařídil zástupce náčelníka pražské kriminálky Vlastimil Pleskač: přemluvil říční policii, aby výtisky převážela ve svých rychlých člunech. A počet výtisků nebyl nijak malý: Všech pět ilegálních vydání vyšlo nákladem 30 až 50 000 kusů. Pro druhé řádné pookupační číslo jsem připravil anketu s otázkou: Jak události posledních týdnů změnily vaše osobní plány. Jednadvacetiletá Jana Holceplová mi odpověděla takto: "Mám dojem, že to není tak jednoduché a že něco horšího teprve přijde."
(Psáno pro ČRo Plus)
Jenže podobně do ilegality přešly i redakce deníků i časopisů včetně Rudého práva a o tom se moc nehovoří. Pracoval jsem tehdy v týdeníku Mladý svět, který sídlil v budově vydavatelství Mladá fronta v Panské ulici číslo 8. Šéfredaktorem byl Ctibor Čítek, svazácký funkcionář, který se ale v prvních hodinách choval velmi pragmaticky: sekretářkám vydal všechny peníze z pokladny a požádal je, aby nakoupily ovoce a potraviny s tím, že obchody přestanou brzy fungovat. Protože se proslýchalo, že vydavatelství obsazuje sovětská armáda, redakci jsme opustili a domluvili se, že se budeme scházet v Neubertově tiskárně v Praze na Smíchově. Rozdělili jsme si úkoly: Jaroslav Maršálek šel do parlamentu jako zpravodaj, Jan Dobiáš na Hrad k prezidentu Svobodovi, kde se dokonce podílel na některých formulacích jeho prvního pookupačního projevu, a my ostatní jsme si zřídili provizorní redakci v místnosti korektorny. Šéfredaktor se tam nikdy neobjevil, redakci v té době řídil grafik Jaroslav Weigel a tajemník redakce Antonín Jelínek.
Jak mi sdělil tehdejší kolega Rudolf Křesťan, vydali jsme v prvních okupačních dnech pět mimořádných čísel, vždy v rozsahu osmi stran. Za jejich spoluautory lze považovat i obětavé tiskaře. V rámci běžné periodicity vyšlo až číslo 35 s datem 30. srpna 1968. Část čísla tvořil výběr materiálů z ilegálních vydání.
Když jsem v mezidobí procházel Panskou ulicí, mohl jsem se přesvědčit o tom, že redakce je obsazená: v průjezdu do budovy stál tank. Jako se ruští vojáci snažili znemožnit vysílání televize a rozhlasu, snažili se zabránit i šíření ilegálních novin a časopisů, a proto kontrolovali auta na mostech: chtěli vědět, co převážejí.
Dopravu Mladého světa přes Vltavu nám tehdy zařídil zástupce náčelníka pražské kriminálky Vlastimil Pleskač: přemluvil říční policii, aby výtisky převážela ve svých rychlých člunech. A počet výtisků nebyl nijak malý: Všech pět ilegálních vydání vyšlo nákladem 30 až 50 000 kusů. Pro druhé řádné pookupační číslo jsem připravil anketu s otázkou: Jak události posledních týdnů změnily vaše osobní plány. Jednadvacetiletá Jana Holceplová mi odpověděla takto: "Mám dojem, že to není tak jednoduché a že něco horšího teprve přijde."
(Psáno pro ČRo Plus)