V Londýně je všechno možné, říká Eva Jiřičná
"Všechno je zde možné, nejsou tu hranice, které by omezovaly váš tvůrčí rozlet, můžete jednoduše objevovat a pohybovat se mezi různými odvětvími tvorby a kulturami," řekla tento týden Eva Jiřičná na Londýnském festivalu designu, kde obdržela - pár měsíců před svými osmdesátými narozeninami - medaili za celoživotní dílo. Cena se uděluje osobnostem, které svým dílem významně a zásadně obohatily design, což se paní Jiřičné, které tam říkají Džirikna nebo Íva, jak čtou její křestní jméno Eva, povedlo. V Londýně žije od roku 1968 a od devadesátých let má svou kancelář i v Praze. Před jedenácti lety toto ocenění dostala její zemřelá kamarádka Zaha Hadidová, která krátce před smrtí navrhla revitalizaci okolí Masarykova nádraží a Florence.
Eva Jiřičná, jako většina architektů v exilu, začínala u velkých firem, podílela se například na přestavbě přístavu v Brightonu a teprve asi po deseti letech se pustila do samostatné práce a může za to, jak to v životě bývá často, náhoda: dostala za úkol přestavět pro jednoho Maročana, pro Josepha, byt a záhy taky jeho první malý obchod. A právě při otevření tohoto obchůdku potkala šéfredaktora Design magazínu, který dal její přestavbu bytu vyfotografovat a snímky publikoval stejně jako interiéry obchodu. A protože majitel původního bytu se rozešel se svou ženou, dostala paní Jiřičná za úkol zařídit mu další byt. Vlastně nešlo o byt: byl to jeden pokoj v podkroví a kuchyň, z kterého udělala jeden prostor s nikou na spaní a koupelnou. Do toho malého projektu dala veškerou energii a pustila si fantazii na špacír, jak to odkoukala od svého tehdejšího partnera Jana Kaplického a navrhla tam všechno, včetně speciálních peřin, které se jen zatahovaly zipem, aby se nemusela stlát postel. Navrhla i židle, ramínka do skříní, kliky, světla, podstavce pod sochy, rolety i koberec. A ten interiér designérský časopis opět vyfotografoval a článek měl obrovský úspěch. Nakonec o něm psaly snad všechny architektonické časopisy v Anglii.
Tehdy dostala nálepku Eva Jiřičná: interiéry a začala mít hodně práce, a to nejen pro Josepha, který otevíral jeden obchod za druhým, celkem asi 13, asi 90 prodejen navrhla pro firmu Joan and David, ale kromě jiných obchodů i třeba butik pro jednoho japonského návrháře, kde musela řešit své první schody. Později je snad jako první v Londýně začala stavět ze skla a oceli a dostala další nálepku: Eva Jiřičná: skleněné schody.
Když jsme spolu pracovali na knize Prostory a dialogy, řekla mi: "Najednou mě došlo, že požadavky na architekta, který dělá interiéry, jsou větší, soustředěnější a že každý prostor je hádanka, výzva. Pár let jsem z toho byla nadšená, protože jsem objevovala úplně jiný svět. Moje ego nepotřebuje ke svému štěstí stavět mrakodrapy. Já se stejně nadchnu řešením jedné nohy ke stolu." I když dodejme, že k velkým stavbám se nakonec taky dostala, dokonce i v České republice, kde navrhla Kongresové centrum ve Zlíně i Vzdělávací komplex univerzity Tomáše Bati, který se stal stavbou roku 2017.
(Psáno pro ČRo Plus)
Eva Jiřičná, jako většina architektů v exilu, začínala u velkých firem, podílela se například na přestavbě přístavu v Brightonu a teprve asi po deseti letech se pustila do samostatné práce a může za to, jak to v životě bývá často, náhoda: dostala za úkol přestavět pro jednoho Maročana, pro Josepha, byt a záhy taky jeho první malý obchod. A právě při otevření tohoto obchůdku potkala šéfredaktora Design magazínu, který dal její přestavbu bytu vyfotografovat a snímky publikoval stejně jako interiéry obchodu. A protože majitel původního bytu se rozešel se svou ženou, dostala paní Jiřičná za úkol zařídit mu další byt. Vlastně nešlo o byt: byl to jeden pokoj v podkroví a kuchyň, z kterého udělala jeden prostor s nikou na spaní a koupelnou. Do toho malého projektu dala veškerou energii a pustila si fantazii na špacír, jak to odkoukala od svého tehdejšího partnera Jana Kaplického a navrhla tam všechno, včetně speciálních peřin, které se jen zatahovaly zipem, aby se nemusela stlát postel. Navrhla i židle, ramínka do skříní, kliky, světla, podstavce pod sochy, rolety i koberec. A ten interiér designérský časopis opět vyfotografoval a článek měl obrovský úspěch. Nakonec o něm psaly snad všechny architektonické časopisy v Anglii.
Tehdy dostala nálepku Eva Jiřičná: interiéry a začala mít hodně práce, a to nejen pro Josepha, který otevíral jeden obchod za druhým, celkem asi 13, asi 90 prodejen navrhla pro firmu Joan and David, ale kromě jiných obchodů i třeba butik pro jednoho japonského návrháře, kde musela řešit své první schody. Později je snad jako první v Londýně začala stavět ze skla a oceli a dostala další nálepku: Eva Jiřičná: skleněné schody.
Když jsme spolu pracovali na knize Prostory a dialogy, řekla mi: "Najednou mě došlo, že požadavky na architekta, který dělá interiéry, jsou větší, soustředěnější a že každý prostor je hádanka, výzva. Pár let jsem z toho byla nadšená, protože jsem objevovala úplně jiný svět. Moje ego nepotřebuje ke svému štěstí stavět mrakodrapy. Já se stejně nadchnu řešením jedné nohy ke stolu." I když dodejme, že k velkým stavbám se nakonec taky dostala, dokonce i v České republice, kde navrhla Kongresové centrum ve Zlíně i Vzdělávací komplex univerzity Tomáše Bati, který se stal stavbou roku 2017.
(Psáno pro ČRo Plus)