V minulých dnech mně uvízl v hlavě výrok špičkového politika: „Milují blob ze vzdoru ke mně!“ Personifikovat tak vážnou při o projekt Národní knihovny minimálně za dvě miliardy je nemístné a měl by se tomu vyhýbat každý politik. A i věta: „To, že se mi návrh knihovny zásadně a absolutně nelíbí, nijak nezakrývám a dost dobře nechápu, že někdo může mít názor opačný.“ To je také věta, která do věcné diskuse o chobotnici či kapce a cákanci, jak zní překlad slova blob, nepatří, protože kategorie líbí-nelíbí je emotivní a představuje jen subjektivní názor. Ten nemusí nikoho, ať ho říká jakýkoliv politik, vůbec zajímat.

Žijeme v době, kdy každé rozhodnutí vyžaduje vysokou kompetenci, tedy znalosti, a když jsme se jednou rozhodli, a to zcela dobrovolně, vypsat veřejnou mezinárodní soutěž, tak bychom její výsledky měli uznat, jinak sami sebe před světovou, zvláště odbornou, veřejností diskvalifikujeme. Hlavně pokud titíž lidé v Praze hovoří o tom, že by tu chtěli mít olympiádu, protože tam veřejné mezinárodní soutěže jsou dokonce povinností, ty bychom museli vypsat. Pokud tady neuznáme výsledky soutěže z malicherných důvodů, jako že se úředníci hádají o to, jestli výjimka, která byla projektu povolena, je přiměřená, jak řekl šéf antimonopolního úřadu pan Pecina (a připomeňme, že tu výjimku povolili vlastně stejní úředníci, kteří jsou dnes proti), je víc než pravděpodobné, že našich soutěží by se řada špičkových architektů mohla odmítnout účastnit ze solidarity.

Mohlo by to dopadnout jako s Novou: nakonec kvůli solidaritě o ni nikdo neměl zájem, jen pan Lauder, tedy původní majitel, kterému byla ukradena, i když to byla evidentně výdělečná televize, a třeba skupina RTL by o ni jinak měla zřejmě zájem. Nebo by se mohlo také stát, že první cenu na nějakou ze staveb by opět získal architekt Jan Kaplický.

Zeptáte-li se mě, proč návrh pana Kaplického zvítězil, mohu říci pouze svůj osobní názor. Důvodů byla jistě řada, jak to u takových soutěží bývá, ale uvedu jen jeden estetický, protože o něj je také největší pře: Umění, ať je to román, hudební dílo nebo architektura, je posuzováno odborníky vždy podle toho do jaké míry je inovativní, jak bourá stará klišé, jak neopakuje to, co již bylo řečeno, zkomponováno nebo postaveno, ať jde o Flaubertovu paní Bovaryovou, Janáčkovu Jenúfu nebo Kaplického Blob či Tančící dům pánů Gehryho a Miluniče.

Vyloučíme-li možnost, že všichni naší špičkoví politici jsou tak nekulturní, že by toto nevěděli a používají k manipulaci s veřejným míněním jen ty nejlevnější karty, jako že se hádají o slůvku přiměřené a počítají, že konzervativní Pražané jsou proti každé novince, pak musí bohužel nastoupit dohady a spekulace o tom, že někteří pražští politici mají s pozemkem jiné záměry. Pak je vskutku pravděpodobné, jak se říká, že tam chtějí mít raději hotel pro fotbalisty a že jim zřejmě také vadí, že by autor vítězného návrhu podle mezinárodních pravidel projektoval i všechny další stupně realizace.

Jinými slovy, že by se spřátelené firmy na projektu nepodílely a že by v mezinárodním konkurzu na realizaci nevyhrála ani žádná česká firma jako je Metrostav, Skanska a další, protože s technologiemi, s kterými pracuje pan Kaplický, tyto firmy nemají žádné zkušenosti. Jinými slovy někteří politici či jejich strany by zřejmě přišly o rychlé peníze. Že by v delším horizontu na takové stavbě vydělalo hlavně město, protože by stavba lákala turisty stejně jako Atomium v Bruselu či Pompidou Centre v Paříži, nikoho nezajímá.