Preference ANO stoupají dle sociologů zákonitě
Nejprve si připomeňme výsledky posledních prosincových průzkumů po kauzách se střetem zájmu pana premiéra a s nejasným odjezdem jeho syna na Krym. Podle agentury STEM by ANO dosáhlo až na 35,7 procent voličů a podle agentury Kantar TNS na 32,5 procent voličů. Co by před lety ještě donutilo každého premiéra k rychlé demisi, Andreje Babiše posílilo. Co se změnilo?
V prvé řadě způsob manipulace ve veřejném prostoru. Podle sociologů se po roce 2008, tedy po nástupu sociálních sítí a šíření zpráv algoritmy, které je dokáží distribuovat automaticky neobyčejnou rychlostí na obrovské množství lidí, je možné simulovat, tedy předstírat, velice rychle většinové mínění ve veřejném prostoru. A k němu, jak předvedl už v roce 1951 Solomon Asch takzvaným experimentem konformity, se vždy připojí značná část občanů.
Solomon Asch tehdy vytvořil řadu experimentálních skupin do jejichž jedné poloviny umístil figuranty, kteří schválně na dané otázky odpovídali špatně. V této polovině se většina neinstruovaných dotázaných přimkla k mínění většiny, která záměrně lhala. U druhé skupiny chybné odpovědi udalo jen nepatrné množství lidí. Při diskusi s účastníky prvních skupin většina dotázaných, co se přimkla k většina, přiznala, že se nechtěla lišit od mínění většiny.
A pakliže tuto většinu umí někdo simulovat a tuto simulaci ještě podpoří vystoupením v privátních televizích a ve svých vlastních médiích jako pan premiér a jeho zaměstnanci, výsledek by nás neměl překvapit. Zvlášť, když populisticky-podnikatelské hnutí ve složitém globalizovaném světě tím, že na komplikované otázky má předem připravené jednoduché odpovědi, simuluje zároveň snadno pochopitelný řád: najde například nepřítele v neplatičích daní mezi středními podnikateli a v muslimech. To jsou ty hlavní důvody, proč veřejný prostor do značné míry ovládá davová sounáležitost.
Jenže tento model funguje jen do té doby, kdy premiér má z čeho rozdávat, protože jakmile se situace změní a hospodářský růst začne stagnovat či dokonce se objeví symptomy krize, nebude nejen z čeho rozdávat, ale ani udržovat přiměřenou kvalitu života. Na takovou situaci pak stát nebude připraven, protože vyčerpal všechny rezervy v dobách konjunktury.
Co ale zůstane je masa lidí, která se naučila být závislá na cizí vůli, která slibovala, že všechno vyřeší a taková masa se vždy, jak dějiny připomínají, nakonec otočí proti tomu, kdo s touto hrou začal.
V prvé řadě způsob manipulace ve veřejném prostoru. Podle sociologů se po roce 2008, tedy po nástupu sociálních sítí a šíření zpráv algoritmy, které je dokáží distribuovat automaticky neobyčejnou rychlostí na obrovské množství lidí, je možné simulovat, tedy předstírat, velice rychle většinové mínění ve veřejném prostoru. A k němu, jak předvedl už v roce 1951 Solomon Asch takzvaným experimentem konformity, se vždy připojí značná část občanů.
Solomon Asch tehdy vytvořil řadu experimentálních skupin do jejichž jedné poloviny umístil figuranty, kteří schválně na dané otázky odpovídali špatně. V této polovině se většina neinstruovaných dotázaných přimkla k mínění většiny, která záměrně lhala. U druhé skupiny chybné odpovědi udalo jen nepatrné množství lidí. Při diskusi s účastníky prvních skupin většina dotázaných, co se přimkla k většina, přiznala, že se nechtěla lišit od mínění většiny.
A pakliže tuto většinu umí někdo simulovat a tuto simulaci ještě podpoří vystoupením v privátních televizích a ve svých vlastních médiích jako pan premiér a jeho zaměstnanci, výsledek by nás neměl překvapit. Zvlášť, když populisticky-podnikatelské hnutí ve složitém globalizovaném světě tím, že na komplikované otázky má předem připravené jednoduché odpovědi, simuluje zároveň snadno pochopitelný řád: najde například nepřítele v neplatičích daní mezi středními podnikateli a v muslimech. To jsou ty hlavní důvody, proč veřejný prostor do značné míry ovládá davová sounáležitost.
Jenže tento model funguje jen do té doby, kdy premiér má z čeho rozdávat, protože jakmile se situace změní a hospodářský růst začne stagnovat či dokonce se objeví symptomy krize, nebude nejen z čeho rozdávat, ale ani udržovat přiměřenou kvalitu života. Na takovou situaci pak stát nebude připraven, protože vyčerpal všechny rezervy v dobách konjunktury.
Co ale zůstane je masa lidí, která se naučila být závislá na cizí vůli, která slibovala, že všechno vyřeší a taková masa se vždy, jak dějiny připomínají, nakonec otočí proti tomu, kdo s touto hrou začal.