Když jsem před sedmi lety hovořil s filozofem Václavem Bělohradským o Milanu Kunderovi, kterému bylo v roce 2012, kdy knihu Chvála bezvýznamnosti psal ve francouzštině, 83 let, zeptal jsem se ho, proč ji vydal o rok později nejprve v italštině. Odpověděl mi:
„Myslím, že Itálie, zejména ta berlusconizzata, je v Evropě „patria dell' insignificanza“, „vlastí bezvýznamnosti“. Tragicky groteskní byl nejen italský „Duce Mussolini“ a jeho vojáci bojující zcela bez moderní výzbroje proti Rudé armádě, groteskní byl i italský komunismus se svými před reálným socialismem pevně zavřenýma očima. Italská politika té doby jako by stále zpívaná zvučnými tenory na přehnaně vyzdobené scéně, nejvíce ze všeho připomíná živé obrazy provincionálních karnevalů.“

Jenže bezvýznamnost není pro Milana Kunderu nové téma. Dokonce se mi zdá, že bychom si mohli dovolit říci, že směšnost významů je jeho hlavní téma od samých jeho počátků. Kdysi přece řekl, že se našel jako prozaik v povídce A nikdo se nebude smát, a ta je právě o tom obrácení každého citu v trapnost a každého velkého gesta v komický akt. A totéž najdeme v Žertu, kde jedna z postav promění tehdejší slogan: „Náboženství je opium lidstva“ v parafrázi: „Optimismus je opium lidstva“. Nepochopení žertu je hnacím motorem celého Kunderova slavného románu, kterým vstoupil na mezinárodní literární scénu.

A vlastně i Kunderova slavná jeruzalémská přednáška na téma dědictví Dona Quijota, jak mi kdysi rovněž řekl Václav Bělohradský, je nejlepším úvodem do jeho díla.

Budu z ní citovat: „Není smíru mezi romanopiscem a agelastem. Ježto nikdy neslyšeli božský smích, jsou agelastové přesvědčeni, že pravda je jasná, že všichni si musí myslet totéž a že oni sami jsou přesně těmi, jimiž si myslí, že jsou. Jenomže právě tím, že ztratí jistotu pravdy a jednomyslný souhlas jiných, člověk se stane individuem...“

Zahlédneme-li tedy románové dílo Milana Kundery v širokém kontextu, lze, stejně jako Václav Bělohradský, spekuloval o tom, proč Milan Kundera vydal svůj poslední román nejprve v Itálii, spekulovat nyní o tom, proč Milan Kundera nabídl Anně Kareninové k překladu až posledního ze čtyř románů, které napsal francouzsky. Logičtější by bylo, kdyby začal Pomalostí z roku 1995, pokračoval Totožností z roku 1998 a Nevědomostí z roku 2000.

Nabízí se proto podobné vysvětlení: Česko po úspěšném startu na počátku devadesátých let Milanu Kunderovi v roce 2020 svou bezvýznamností zřejmě připomíná období „berlusconizzata“:Provinční karneval. Po některých projevech našich politiků, jako například: „Jsme nejlepší na světě v boji s covidem 19“, nebo „My přesně nevíme, co je to vláda práva, vy to víte, o čem to je“, se čím dál častěji už o nás v zahraničí píše jen v rubrice kuriozity a ve velice kritických analýzách.

(Psáno pro ČRo Plus)