Tisíce plošin Sylvy Fischerové
„- V roce osmašedesát, paní doktorko, tak říkala matce, bude konec světa.
- Co je to konec světa?
- Když budou padat kameny a žáby, řekla sestra.
- Když nebudou ani kameny, řekla jsem. Když nebudou ani kameny, tak bude konec světa.
Kameny byly, žáby nepadaly, ale něco se stalo. Byl konec léta, přijely tanky, na nich vojáci v zelených uniformách s příšerně placatými čepicemi. Přijeli do města a postupně se v něm zabydleli: zabrali jeden dům, potom druhý, udělali si obchod jako my, v obchodě měli počítadlo a na tom odpočítávali. Byli snad tak hloupí, že potřebovali počítadlo? V českém obchodě žádné počítadlo nebylo.“
Čteme v první povídce knihy Tisíce plošin Sylvy Fischerové.
„Je vždy nesprávné vysvětlovat jevy v některé zemi prostě charakterem jejich obyvatel, neboť obyvatel nějaké země má přinejmenším devět charakterů, charakter svého povolání, národní, státní, třídní, zeměpisný charakter, charakter svého pohlaví, charakter uvědomělý a snad ještě i soukromý. Spojuje je v sobě, ale rozpadá se jimi a není vlastně než malou úžlabinou, vymletou těmi nesčetnými stružkami, do níž se vsakují a zase z ní vytryskují...“
Dočteme se v druhé povídce.
„Celé naše uvažování není nic jiného než spojování a nahrazování znaků, ať jsou těmito znaky slova, symboly či otázky. Kdybychom dokázali najít znaky či symboly, které by vyjadřovaly všechny naše myšlenky stejně definitivně a přesně, jako aritmetika vyjadřuje čísla nebo geometrie přímky, mohli bychom ve všech oborech založených na uvažování dosáhnout toho, co se děje v aritmetice a geometrii.“
A toto je ukázka z dalšího textu Sylvy Fischerové z knihy Tisíce plošin.
Připomínám ty tři ukázky proto, abych doložil inspiraci, kterou autorka přiznává již názvem, který jen mírně obměnila. Knihu Tisíc plošin totiž vydal v roce 1980 v Paříži francouzský filozof Gilles Deleuze a když se ho později optali, co to je vlastně za text, odpověděl: „Je to filozofie, nic než filozofie v tradičním slova smyslu. Když se zeptáme, co je malířství, odpověď bude poměrně jednoduchá. Malíř to je někdo, kdo tvoří v řádu linií a barev. Nuže, filozof je někdo, kdo tvoří v řádu pojmů, někdo kdo vynalézá nové koncepty. Pojmy reagují na obyčejný život, na záplavu všedního každodenního myšlení.“
A přesně o to se pokouší v této útlé a rafinovaně komponované knize i Sylva Fischerová, která původně studovala filozofii a fyziku, nakonec absolvovala v oboru klasické filologie. Dnes pracuje v Ústavu řeckých a latinských studií. Na povídkách se tedy odráží nejen její vzdělání, ale i původ: je totiž dcerou českého filozofa a poválečného rektora Univerzity Palackého Josefa Ludvíka Fischera. A jako básnířka vydala, pokud dobře počítám, deset sbírek, a proto se umí hbitě ponořit do hlubin jazyků a argotů, s kterými si dovede bravurně a navíc s velkou rozkoší hrát.
Každý, kdo tuto schopnost dokáže ocenit, má ohromnou šanci si s ní tuto rozkoš užívat na 150 stránkách. Takový čtenář se pak dostane, jak píše v závěru knihy, i když v jiné souvislosti, do „stavu Létající zřídlo, stavu, kdy mu prochvívají i čečulky prstů a kterého chtěl vždycky dosáhnout.“
(Psáno pro ČRo Vltava)
- Co je to konec světa?
- Když budou padat kameny a žáby, řekla sestra.
- Když nebudou ani kameny, řekla jsem. Když nebudou ani kameny, tak bude konec světa.
Kameny byly, žáby nepadaly, ale něco se stalo. Byl konec léta, přijely tanky, na nich vojáci v zelených uniformách s příšerně placatými čepicemi. Přijeli do města a postupně se v něm zabydleli: zabrali jeden dům, potom druhý, udělali si obchod jako my, v obchodě měli počítadlo a na tom odpočítávali. Byli snad tak hloupí, že potřebovali počítadlo? V českém obchodě žádné počítadlo nebylo.“
Čteme v první povídce knihy Tisíce plošin Sylvy Fischerové.
„Je vždy nesprávné vysvětlovat jevy v některé zemi prostě charakterem jejich obyvatel, neboť obyvatel nějaké země má přinejmenším devět charakterů, charakter svého povolání, národní, státní, třídní, zeměpisný charakter, charakter svého pohlaví, charakter uvědomělý a snad ještě i soukromý. Spojuje je v sobě, ale rozpadá se jimi a není vlastně než malou úžlabinou, vymletou těmi nesčetnými stružkami, do níž se vsakují a zase z ní vytryskují...“
Dočteme se v druhé povídce.
„Celé naše uvažování není nic jiného než spojování a nahrazování znaků, ať jsou těmito znaky slova, symboly či otázky. Kdybychom dokázali najít znaky či symboly, které by vyjadřovaly všechny naše myšlenky stejně definitivně a přesně, jako aritmetika vyjadřuje čísla nebo geometrie přímky, mohli bychom ve všech oborech založených na uvažování dosáhnout toho, co se děje v aritmetice a geometrii.“
A toto je ukázka z dalšího textu Sylvy Fischerové z knihy Tisíce plošin.
Připomínám ty tři ukázky proto, abych doložil inspiraci, kterou autorka přiznává již názvem, který jen mírně obměnila. Knihu Tisíc plošin totiž vydal v roce 1980 v Paříži francouzský filozof Gilles Deleuze a když se ho později optali, co to je vlastně za text, odpověděl: „Je to filozofie, nic než filozofie v tradičním slova smyslu. Když se zeptáme, co je malířství, odpověď bude poměrně jednoduchá. Malíř to je někdo, kdo tvoří v řádu linií a barev. Nuže, filozof je někdo, kdo tvoří v řádu pojmů, někdo kdo vynalézá nové koncepty. Pojmy reagují na obyčejný život, na záplavu všedního každodenního myšlení.“
A přesně o to se pokouší v této útlé a rafinovaně komponované knize i Sylva Fischerová, která původně studovala filozofii a fyziku, nakonec absolvovala v oboru klasické filologie. Dnes pracuje v Ústavu řeckých a latinských studií. Na povídkách se tedy odráží nejen její vzdělání, ale i původ: je totiž dcerou českého filozofa a poválečného rektora Univerzity Palackého Josefa Ludvíka Fischera. A jako básnířka vydala, pokud dobře počítám, deset sbírek, a proto se umí hbitě ponořit do hlubin jazyků a argotů, s kterými si dovede bravurně a navíc s velkou rozkoší hrát.
Každý, kdo tuto schopnost dokáže ocenit, má ohromnou šanci si s ní tuto rozkoš užívat na 150 stránkách. Takový čtenář se pak dostane, jak píše v závěru knihy, i když v jiné souvislosti, do „stavu Létající zřídlo, stavu, kdy mu prochvívají i čečulky prstů a kterého chtěl vždycky dosáhnout.“
(Psáno pro ČRo Vltava)