Koncem minulého týdne podlehly po mnohaletých bojích se zákeřnými nemocemi dvě statečné ženy: V pátek 27. června v Praze v Košířích jednadevadesátiletá poslední německy píšící pražská spisovatelka Lenka Reinerová, přítelkyně Egona Erwina Kische a žena lékaře, interbrigadisty a spisovatele Theodora Balka. A tentýž den večer v Héricy u Paříže zemřela dvaaosmdesátiletá vdova a houževnatá spolupracovnice vydavatele Svědectví Pavla Tigrida, Ivana Tigridová.

Obě dámy jsem znal a nerad bych se s nimi loučil nekrologem, a tak raději vzpomenu na to, jak jsem rád poslouchával jejich vyprávění, pomocí kterého se dalo cestovat proti času: do doby první republiky a doby komunistického puče v únoru 1948. S paní Lenkou Reinerovou jsem naposled hovořil ještě v půli června a na jaře jsem s ní natočil dokument pro Českou televizi o pražských kavárnách mezi válkami: ráda vzpomínala a do posledních dnů ji při takových proslovech zářily oči. V létě v roce 2006 mně a Karolíně Jirkalové o tom, jak začínala psát a jak se stala novinářkou a posléze spisovatelkou, pro týdeník A2 řekla:

“Na německém gymnáziu, když mi bylo patnáct, tak jsem jako každý v tom věku psala básničky. A byla jsem toho názoru, že píšu jako Rilke, ten na mě dělal velký dojem. Jedna moje básnička vyšla v Prager Tagblatt a moje babička ji vystřihla a měla ji v kabelce a vždycky, když se sešla s dámami na kávu, tak jim ji předčítala. No, ty musely mít radost.

Z protekce jsem dostala místo u Harmaneckých papíren, a tam jsem seděla v kanceláři s Jaroslavem Foglarem. A oba jsme psali pod stolem. Já svoje, on svoje. Tehdy jsem také chodila k profesoru Kohnovi, později Kostovi, na vzdělávací kursy, které dělal pro své mladé přátele, jak říkal. Po práci jsem běžela k němu do bytu v Trojické ulici, polovičku jsem asi prospala, protože jsem byla vyřízená. Když byl v Německu Hitler a německá inteligence utíkala do Prahy, seznámila jsem se s řadou emigrantů, kteří tam přednášeli.

Tehdy jsem se, snad inspirována Foglarem, starala o děti německých emigrantů. Jednou jsem ty své děti vzala na vánoční představení německého divadla, na dramatizaci Ericha Kästnera. A vůbec se mi to nelíbilo, bylo to moc roztomilé a kýčovité, a tak jsem si řekla, že to udělám líp. Napsala jsem Kästnerovi dopis, že mám v úmyslu dramatizovat jeho text, a on mi napsal: Klidně. Takže jsem to nastudovala a na představení jsem pyšně pozvala Voskovce a Wericha, Maxe Broda a další.

K mé hrůze přišli. A byl tam také Weiskopf, pražský německy píšící autor, a ten potom napsal, už nevím kam, nějakou kritiku, že to bylo velmi dobré, ale že to mělo lapidární dramatizaci. A já nevěděla, co lapidární znamená. Hrozně jsem se lekla, že jsem to zvorala. Tak jsem za ním šla, jestli by mi jako mohl říct... A on se smál a říkal „ale houby, mohlas to udělat tak a tak...“. No, a pak jsem vyletěla z té firmy a on řekl, můžeš u mě do redakce nastoupit. Byl šéfredaktorem novin Arbeiter-Illustrierte-Zeitung, které emigrovaly do Prahy”.

S manželi Tigridovými jsem se nejčastěji vídal v emigraci a paní Tigridová, měla-li nějakou práci v Bonnu, kde jsem bydlel, se u nás vždy zastavila. Se svým manželem tvořila nerozlučnou dvojku, a v životě se dokázala dobře ohánět. Když neměli v emigraci v New Yorku peníze, živila chvíli rodinu jako modelka pro těhotné, protože zrovna čekali první dítě. Věděl jsem, že v roce 1948 se Pavel Tigrid nevrátil z reportážní cesty po britské zóně Západního Německa a že Ivanka, jak ji všichni odedávna říkali, byla nějaký čas vězněna, a proto jsem se ji, při jedné návštěvě u nás doma, zeptal, jak to bylo. Sama mi o tom řekla:

Pavel Tigrid odjel z Československa 17. prosince 1947 jako šéfredaktor Vývoje, tehdy už jediného nezávislého týdeníku v Čechách, na pozvání britského tiskového atašé Cecila B. Parotta, aby na vlastní oči viděl lágry, ve kterých žili uprchlíci z poražených zemí, tedy Němci z dnešního Polska, Maďarska, Rumunska a Československa. Chtěl napsat autentické reportáže z těchto táborů, které by vyvrátily zideologizované pomluvy Rudého práva.

Reportážní cestu si však Pavel Tigrit stále protahoval a svou novomanželku nechal doma. Proč se nevracel, dozvěděla se paní Tigridová 21. února 1948, kdy u nich zazvonili dva mladí pánové, vtrhli do bytu, vrhli se na jediného mužského, který tam byl, a nasadili mu pouta. Teprve potom se zajímali, kdo to je. Ten pán se jmenoval Čermák a bydlel tenkrát u Tigridů v podnájmu, a tak ho pustili. Hledali jejího manžela, na kterého byl vydán zatykač hodinu po té, co opustil Československo na diplomatický pas, který si nechal ještě z doby, kdy pracoval na ministerstvu zahraničí.

Poplašená paní Tigridová se hned sebrala a navštívila svého známého ministra zdravotnictví pana Adolfa Procházku, znal se s Pavlem Tigridem z anglického exilu, který ji chlácholil slovy: „Neblázněte, děvče, včera jsem hrál s Klémou (myslel tím Gottwalda) karty! Všechno je v pořádku!“ Za dva dny nato Procházka emigroval, usadil se pak v USA a paní Tigridovou zatkli.

Ivanku Tigridovou po čase pustili, neboť se soud domníval, že ji Pavel Tigrid nechal v Praze záměrně, aby mu podávala zprávy. Paní Tigridová to popírá. Po propuštění byla bedlivě sledována a nejdříve jednou denně, pak jednou za dva dny a nakonec jednou za týden se musela hlásit v Bartolomějské ulici č. 4 v Praze na policii. Jakmile se interval prodloužil, zaplatila její maminka jednomu známému četníkovi 100 000 Kčs a ten ji převedl přes hranice do Rakouska. Za čtyři měsíce pak odešel sám s celou šestičlennou rodinou a usadil se v Austrálii. Dvacet let si pak s ním Tigridovi psali.

Lenka Reinerová přežila holocaust v Mexiku, stejně jako Egon Erwin Kisch a Pavel Tigrid ho přežil v Londýně v BBC a komunistickou diktaturu zase manželé Tigridovi přežili nejprve ve Spojených státech, pak ve Francii. Osudy obou těchto statečných žen, které nikdy nebyly jen hezkým přívěškem svých statečných manželů, ale jejich důležitými splupracovníky, jsou plastickým obrazem osudu naší těžce zkoušené republiky a konec konců celé Evropy.

Napsáno pro ČRo6