"Asi v kvartě nebo v kvintě profesor Marek nám navrhl, abychom si z domova přinesli modely, z kterých bychom ve škole sestavili vlastní zátiší, které bychom namalovali.... Přinesl jsem si věci pro žižkovské proletářské zátiší: láhev od piva, skleničku, krajíc chleba a vuřta.... Když přišel ke mně profesor, podíval se a prudce vyrazil: "Proboha, Seiferte, toho buřta dejte rychle pryč. Za nic na světě nedovolím, abyste ho maloval!"

Trvalo mi to jen dvě vteřiny, než jsem jeho obavy pochopil. A byl to šok! A od této chvíle jsem se rozhodl, že místo malování, budu raději psát verše."

To je úryvek z knihy básníka Jaroslava Seiferta: Všecky krásy světa, kterou vydalo nejprve exilové nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem spolu s nakladatelstvím Sixty-Eight Publishers v Torontu roku 1981. Některé texty z této knihy ztvárnil Seifert již dříve i prozaicky ve fejetonech Hvězdy nad rajskou zahradou v roce 1929 a další jsou z počátku sedmdesátých let z knihy Co všechno odvál čas. V Praze vyšla tato kniha až v letech 1982 a pak ještě jednou po té, co obdržel další rok Nobelovu cenu za literaturu, v roce 1985. Byla ale plná cenzurních zásahů. Třetí, domácí, již autentické vydání, je až z roku 1992. Připomínám tento příběh proto, abych mladším ročníkům na konkrétním příběhu jedné knihy přiblížil dobu normalizace, v níž se politici chovali zcela nenormálně.

Pan Jaroslav Seifert byl nejen v mládí význačným představitelem umělecké avantgardy, ale i oblíbeným společníkem a milovníkem bohémských schůzek v pražských vinárnách a neobyčejně laskavý člověk s bystrýma očima a vstřícným úsměvem, což mohu potvrdit: když jsem ho v šedesátých letech navštívil v Břevnově, v ulici U Ladronky 23, choval se ke mně stejně vstřícně jako ke starším a již slavným kolegům. Byl ale zároveň i odvážný muž: v roce 1946 tvrdě obhajoval sociální demokracii, na jaře v roce 1949, tedy po komunistickém puči v roce 1948, odmítl členství nového Svazu československých spisovatelů a odešel raději do invalidního důchodu. V roce 1956 se vrátil na veřejnou scénu a autoritu si získal vystoupením na sjezdu spisovatelů, v němž se postavil na obranu vězněných spisovatelů, za což nesměl nějakou dobu opět publikovat. Podobně v roce 1969 vystoupil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa a vyzval lidi, aby Palacha, který se upálil, nenásledovali. Za normalizace se stáhnul do ústraní a jeho díla vycházela pouze v zahraničí a v samizdatu. Počátkem ledna 1986 Jaroslav Seifert zemřel v nemocnici na pražském Strahově. Pohřeb se státními poctami v Rudolfinu hrozil přerůst v protikomunistickou manifestaci, a proto ministerstvo vnitra z příprav pohřbu vyloučilo rodinu.

O jeho rozsáhlém díle se nezmiňuji, protože o něm jste se všichni učili ve škole. Uvedu jen první sbírku Město v slzách z roku 1921 a poslední z roku 1983 Býti básníkem. Celé jeho dílo vydává nakladatelství Akropolis a je rozděleno do 16 svazků.

Připomínám pana Seiferta ale proto, že 10. ledna 2021 uplyne 35 let od jeho smrti a protože je to náš jediný spisovatel, který obdržel Nobelovu cenu. Další nejvážnější kandidáti Karel Čapek a Milan Kundera ji nedostali.

Psáno pro ČRoPlus.