David Rath, poslanec za sociální demokracii, v sobotním Právu řekl: „Výstup do Brd místo na Říp sice považuji za dobrý nápad od lídra strany ČSSD v Ústeckém kraji Jaroslava Foldyny, upozorňuji ale na to, že kóta, kde má stát radar, je oplocená a hlídaná vojenskou policií. Tam by asi byla debata, co uděláme, zda zůstaneme stát před tou závorou, nebo jestli přemůžeme hlídku vojenské policie, spoutáme ji a obsadíme kótu… Mně by se tato varianta docela líbila… Pokud to myslí tímto způsobem, tak se mnou určitě počítat může.“

Takový výrok politika, který byl předán sdělovacím prostředkům, by neměl nechat komentátor bez povšimnutí, protože jeho povinností je podobná slova zařadit do historického kontextu naší civilizace a poukázat na nebezpečí, která představují každá slova politika, která navádějí k násilí na představitelích státní moci, mezi něž vojenská policie patří, či jinak myslících lidí.

Společným znakem těchto výroků je zásadní změna v pohledu na politického partnera, byť opozičního, který se pomocí slov mění v nepřítele, kterého je třeba fyzicky likvidovat či alespoň paralyzovat, jak by se to líbilo panu Rathovi.

V minulém století jsme tyto nebezpečné posuny v jazyce zažili minimálně dvakrát a měli bychom si pamatovat a připomínat, jak to vždy skončilo: Ve dvacátých letech to okusili na vlastní kůži nejprve Němci, kdy se někteří, zvláště mladí, lidé začali chovat díky podobně radikálním a zprvu zcela neznámým vůdcům nekamarádsky k některým spolužákům (většinou židovským nebo právě sociálnědemokratickým) a začali se odlišovat agresivní mluvou. Když se našel politik, který ostře proti těmto tendencím vystoupil, jmenoval se Walther Rathenau, byl právě díky toleranci většinové společnosti k této verbální rovině zastřelen, a tím se začala otevírat cesta k nástupu fašismu a holocaustu.

Podobně naši předci zažili v Československu výroky komunistů, kteří tvrdili, že se jezdí do Moskvy učit, jak zakroutit krkem opozici. Tolerance k takovýmto výrokům rovněž do jisté míry pomohla k tomu, aby u nás byla nastolena tak hladce diktatura jedné strany a teror vůči ostatním, kteří byli uměle kriminalizováni. Podle oficiálních údajů bylo 208 000 lidí po roce 1948 žalářováno, z toho 179 000 lidí emigrovalo, 4 500 zemřelo ve vězení a 374 lidí bylo zastřeleno na hranicích a 254 našich spoluobčanů bylo popraveno.

Je třeba Davidu Rathovi ostře připomenout, že taková věta není zadarmo, a že, jak často říká v podobných situacích Václav Bělohradský: „…vyvolává k životu strašnou tradici, na kterou už nikdy nechceme navazovat.“ V takto vyhroceném případě by asi stálo za to, aby se tímto výrokem politika, který má namířeno do vlády, zabývali právníci a policie. Mým uším takováto věta zní už skoro jako fašistická výzva.