Minulou neděli oslavil v Brně spisovatel a dramatik Pavel Kohout v Divadle Husa na provázku osmdesáté narozeniny a divadlo mu jako dárek připravilo hodinovou jevištní koláž z jeho textů nazvanou Šest plus pes rovná se devět.
Pavel Kohout je pracovitý, vzdělaný a velice akční: nikde a nikdy ho nebylo možné přehlédnout, a nejspíš i proto za každé doby a za každé situace provokoval.

Starší ročníky si ho převážně pamatují jako přesvědčivého, akčního komunistu, oženil se ostentativně na den narozenin Josifa Vissarionoviče Stalina, a nejen zpíval a skládal revoluční písničky, ale zároveň vylučoval jako člen stranické komise nespolehlivé studenty a profesory z Filozofické fakulty, a tento obraz v nich totálně překryl všechna další období: jiného Pavla Kohouta již nechtěli a nechtějí vidět.

Koncem šedesátých let se stal, jak mu přirozenost kázala, stejně akčním reformním komunistou i uznávaným divadelním autorem: hra August, August, August se hrávala skoro na celém světě. Z jeho veřejných aktivit připomeňme alespoň vystoupení na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů ve dnech 27. až 29. června v roce 1967, kde mimo jiné hned první den řekl následující slova: “Myslím, že je povinností našeho sjezdu, sjezdu svazu, v němž je převážná část spisovatelů – publicistů, žádat novelizaci tiskového zákona v tom smyslu, aby právo hájit svobodu svého projevu v rámci, zdůrazňuji, v rámci ústavy, měl každý autor sám.“

Na jeho slova navázal Alexandr Kliment, který ještě tvrději žádal přijetí krátkého a stručného manifestu o svobodě slova, v němž zmínil tehdy velice důležitý a u nás zakázaný dopis Alexandra Solženicyna IV. sjezdu Svazu sovětských spisovatelů, který ovšem mezi lidmi koloval. Na to zase vystoupil Pavel Kohout a tento dopis přečetl. Na protest proti takovýmto vystoupením sjezd opustil tehdejší tajemník ÚV KSČ Jiří Hendrych, a tím začala známá roztržka spisovatelů s komunisty, která skončila mimo jiné zastavením Literárních novin, (tehdy měly náklad přes 300 000 výtisků a byly vyprodané) a nastartovala to, čemu dodnes říkáme Pražské jaro, které pak ukončila okupace Československa.

I v roce 1968 bylo Pavla Kohouta všude slyšet, jeho akčnost nepolevila, a to hned od samého počátku Zúčastnil se mimo jiné průlomových dvou debat s mládeží o minulosti, z nichž první se konala 14. března a měla název Mladí se ptají. Na ní vystoupili Josef Smrkovský, Jan Procházka, Zdeněk Hejzlar, Pavel Kohout a další. Záznam besedy ve zkráceném znění dokonce otisklo další den Rudé právo.

A i po okupaci Československa, kdy se stal z Pavla Kohouta, původně předsedy komunistické strany pražské pobočky Svazu spisovatelů, disident, zakázaný autor a spoluautor Charty 77 (vymyslel název), o něm bylo stále hodně slyšet až do jeho nuceného, opět akčně dobře zrežírovaného odchodu do exilu. V roce 1979 ho nepustili zpět ze služební cesty do Rakouska: přes hranici ho museli odnést před zraky kamer.

V exilu, kde působil převážně v Rakousku a Německu, patřil mezi jen pár skutečně úspěšných českých spisovatelů, kteří žili v zahraničí: vydával tam skoro každoročně novou knihu, psal do novin a časopisů, stále něco organizoval a k tomu převážně pro divadla adaptoval řady cizích děl. Česky vydával jak v nakladatelství manželů Škvoreckých v Kanadě, tak v Indexu, v Německu u nakladatelů Müllera a Uttitze.

V roce 1982 si naplnil svůj životní sen a upravil pro divadlo Rostandova Cyrana pod názvem Ubohý Cyrano, a to tak, aby se ve všech rolích vystřídalo jen sedm herců. Sám o tom v roce 1983 napsal Josefu Škvoreckému do Kanady: “Byl to po pražské Dudkově inscenaci Války s mloky můj největší autorský divadelní zážitek… Seděl jsem společně s většinou publika ještě půl hodiny po konci tiše v hledišti a užasle uvažoval, jak je takový jevištní zážitek vůbec možný: šest bíle nalíčených mladých lidí v bílých košilích s krejzlem a v bílých džínách, sedmý Cyrano v barevných, před naprosto bílým hadrem…“

Od roku 1989 pendluje pravidelně mezi Vídní, Prahou a jeho milovanou Sázavou a ani tady se nevyhýbá, je-li třeba, protestním akcím. Naposled jsme ho mohli vidět třeba na demonstraci za prosazení stavby Národní knihovny v Praze na Letné od architekta Kaplického. Současně publikuje v českém tisku, angažuje se v česko-německém dialogu a usiluje o sblížení české a německé kultury, například od roku 1996 organizoval každoroční festival německých divadel v Praze.

Jeho pražský nakladatel Vladimír Pistorius postupně vydává celé jeho dílo. Na české jeviště se vrátil excelentní hrou Ecce Constantia o Janu Husovi.
Mezinárodní úspěch Pavla Kohouta je nejspíš v tom, že jeho osobní selhání, které víceméně reflektuje ve většině svých děl, je modelovým selháním velké části starší evropské inteligence, která rovněž (jako on) alespoň na čas podlehla svodům totalitní ideologie: buď hnědé, nebo rudé.

Ti, co Pavlu Kohoutovi vyčítají jeho akční přilnutí ke komunismu, bohužel tento rozměr jeho díla nikdy nepochopí. A ti, co mu vyčítají, že celý svůj život inscenoval jen jako divadlo, zapomínají, že právě kvůli této schopnosti vidět svět jako divadlo je tak úspěšný dramatik. Kdyby se se všemi těmito vlastnostmi narodil ve Spojených státech, patřil by jistě mezi světově nejuznávanější autory.

(Napsáno pro ČRo6)