Ohrožuje politickou stabilitu naší republiky absence levice v parlamentu? To je otázka, která zaznívá po volbách často a má samozřejmě na první pohled opodstatnění: hlasy něco přes 800 000 lidí nebyly vyslyšeny. Přesnější odpověď ale najdeme, změníme-li perspektivu pohledu.

Podíváme-li se na současnou situaci nejen u nás, ale i ve Velké Británii a Německu, kde rovněž nedávno proběhly volby, vidíme, že i v těchto zemích si voliči vyžádali zásadní změny a může za to všude souhra tří krizí: migrační, covidové a hospodářské, které vyvolaly velkou dynamiku sociálních poměrů. A na tyto radikální změny je možné, jak vidíme, reagovat dvojím způsobem: buď nostalgickým návratem do slavné minulosti, jako se o to pokouší Velká Británie, která na to zatím doplácí. A nebo přiznáním si, že moderní společnost představuje již od 19. století kontinuální krizi. Německo konstatovalo, že krize je v rychlejší fázi, že největší problém současnosti představují klimatické změny, které se tam staly hlavním volebním tématem, protože právě z nich vyplývají všechny ostatní problémy zdravotní, přerozdělovací i kulturní. Nahlas si přiznali, že společenské struktury nikdy nejsou pevné a že v čase se stále mění, a že se v nejbližší době nebudou blížit vytouženému cíli, ale musí se odrazit ode dna.

Profesor Andreas Reckwitz z Humboldtovy univerzity to pojmenoval takto: Nacházíme se v bolestivém kulturním boji nikoliv mezi levicí a pravicí, ale mezi těmi, kteří na modernizaci vydělávají a těmi, kteří kvůli ní prohrávají. Na Západě jde v důsledku o souboj dvou středních tříd, které tam tvoří většinu: Ta nová na změnách vydělává a ta stará prodělává. V Británii vyhrála ve volbách stará střední třída, v Německu nová.

Česká republika viděna touto perspektivou je v úplně jiném postavení: Stará střední třída tu od roku 1948 neexistovala a za posledních třicet let se nepodařilo vytvořit novou silnou střední třídu. A díky čtyřicetiletému ustrnutí v době budování tzv. socialismu, jsme se odnaučili překonávat krize a vnímat klimatickou změnu jako hlavní ohrožení i dynamiku rozvoje. Toho v celé střední Evropě využívají noví autokraté, kteří slibují, že vše za občany vyřeší. Spoléhají na to, že občané si zvykli delegovat odpovědnost za sebe na stát. U nás, kde kvůli tomu došlo k privatizaci státu spojením politické hospodářské a mediální moci v rukou premiéra, si toto jasná většina občanů uvědomila. Došlo jí, že na změně chce vydělat pouze on a že my máme být těmi, kteří prohrávají. Většina pochopila, že autokratický režim je jen jinou modifikací vlády jedné strany. Proto koalice koalic zvítězila a je evidentní, že není ani pravá ani levá. Jejím tmelem je touha po změně, která by nás měla vrátit mezi státy, které si uvědomují potřebu radikálních změn, což představuje i akceptovat požadavky levicových voličů. Proto absence levice ohrozila jen premiéra, kterého levice podporovala.

Napsáno pro ČRoPlus