"Elity národa musí překonávat minulost, vážit si přítomnosti a dělat z ní budoucnost. Musí mít odvahu vzhlédnout od inkasa… U nás však byly elity plánovitě hubeny… Proto jsme ohroženi především českým autismem." To jsou slova spisovatele a politika Jiřího Gruši, pozitivního i kritického myslitele, kterých tu bylo vždy málo. Zemřel před deseti lety v Bad Oeynhausenu, v Německu.

Jestliže byl pro Jiřího Grušu Edvard Beneš Rakušan, tak on byl stejně jako svatý Vojtěch, Jan Amos Komenský a Milan Kundera Evropan. Bohužel všichni tito Češi a Moravané, včetně Jiřího Gruši, kromě Milana Kundery, který žije v Paříži a kterého zde často pomlouváme, zemřeli v exilu.

Jiří Gruša stál v šedesátých letech u založení časopisů Tvář a Sešity, začal jako básník a esejista a v zahraničí na sebe upozornil jako autor románu Dotazník, kvůli kterému po podepsání Charty 77 strávil dva měsíce ve vazbě. Soudní proces kvůli literárnímu dílu byl i za normalizace výjimečný. Šlo o esejistickou meditaci nad strukturou kádrového dotazníku, který redukuje život člověka na umělou kostru ideologickým rastrem. Gruša tímto románem vznesl v době normalizačního útlaku nejhlasitější umělecký protest proti všem pokusům kastrace života člověka, a tím se dotkl prapodstaty totality. Proto, když v roce 1980 získal literární stipendium v USA a opustil republiku, mu bylo odebráno československé občanství a on se na prvních pár měsíců ubytoval u svého německého kamaráda v Bonnu. Tam jsme k sobě měli bezmála deset let velmi blízko a začali jsme pracovat na knize, která vyšla až po jeho smrti a nese název Grušova hlídka na Rýnu. Jde o soubor rozhovorů. Vedly jsme je od počátku jeho emigrace až do jeho smrti.

Mimo jiné mi řekl: "Dějiny jsou u nás obhajoba nehod, hommage okolností, anekdota." A dodával: "Dálka je nám divná a heroismus je pro nás hra… Navrátilce z bitev jsme neuměli nikdy vítat jako hrdiny a měli jsme je spíše za vychloubače, což nás v cizích očích nutně ještě zmenšovalo."

Od roku 1962 vydal šest básnických sbírek a pět próz. Od roku 1989 pracoval jako velvyslanec v Německu a Rakousku. Po roce 2004 se stal ředitelem Diplomatické akademie ve Vídni a byl předsedou mezinárodního sdružení PEN-klubů. Obě funkce vykonával do roku 2009. Od té doby až do smrti se věnoval výlučně literatuře. Naposled jsme se viděli na oslavě 75. narozenin Václava Havla v DOXU, kde mi se smutkem v hlase řekl: "Stále jsme nepochopili, že diplomacie a politika není jenom hájení národních zájmů, ale šíření common sennse. Tedy zdravého rozumu, obecného smyslu, a to není ideologický úkol, ale namáhavá práce při hledání argumentů pro smysluplný dialog… Svoboda neznamená dělat to, co chci, ale zejména chtít to, co dělám."
Narodil se za Křišťálové noci a zemřel ve věku 72 let v den oslav naší novodobé státnosti.

Napsáno pro ČRoPlus