Dodnes si pamatuji větu, kterou mi ve Francii před více než deseti lety řekl s lišácky posmutnělým obličejem Milan Kundera: "Exil má jednu výhodu, dává nám možnost se dívat na Čechy pro mě francouzskýma a pro tebe německýma očima, a opačně zahlédnout naše hostitelské země českýma očima."

To je taky téma třetího francouzsky psaného románu Milana Kundery L 'Ignorance, Nevědění, který vyšel v roce 2000 a česky v překladu Anny Kareninové se objevil na našich pultech poprvé právě v těchto dnech. Pozornější čtenář má možnost pocítit spisovatelovo někdejší i pozdější vnímání Čech a Moravy jako dávného domova, v tu dobu již žil ve Francii 25 let, které mu slouží k subtilním úvahám o stesku a pokusech o návraty.

Milan Kundera v románu konstatuje: "Návraty nejsou možné. Ani do místa, ani do času. Ani do vzpomínek." A to mohu potvrdit na sobě, protože jsem v exilu prožil dvanáct let, které člověka promění: Doma, tedy v Praze, mi chybí zkušenost z pozvolna se drolící normalizace, a v Německu mi chyběla zkušenost, jak tam prožívali konec druhé světové války, budování nové republiky a způsob, jak si užívali bujará šedesátá léta. Proto každý exulant už nikdy nikde nemůže být zcela doma. Kunderovo základní téma v románu Nevědění zní: Co je domov? Jenže, a v tom je další záludnost, kterou si tu rychločtenář asi neuvědomí, protože být doma je pro Francouze být u sebe. Slovo domov ani doma neznají a překladatelka v závěrečné poznámce dodává, že Francouzi neznají ani stesk, tato slova opisují. Proto "u sebe" je Milan Kundera tam, kde je v češtině "doma".

Nemá cenu, abych v tak krátké poznámce se snažil nějak zjednodušit příběh hlavní postavy Ireny, spíš zdůrazním to, na co při návštěvě Čech po více než dvaceti letech přijde: Původně totiž považovala za samozřejmé, že její emigrace je neštěstí, ale po jejím prvním setkání s matkou po tolika letech si řekne: Nebyla to spíš iluze neštěstí? Nečetla jsem svůj vlastní život podle cizího návodu k použití, který mi ostatní vnutili? Autor dojde k závěru: Nemilosrdné síly Historie, které ohrožovaly její svobodu, ji učinily svobodnou.

Kniha je plná bystrých a dobře formulovaných postřehů, které tu zažíval každý emigrant, který sem začal jezdit: svět, jak píše Milan Kundera, se stal v Čechách totálně svobodným, jenže lidé tu svobodu využili k tomu, aby byli totálně stejní. Totiž člověk umí své minulé pocity opravovat, když je Historie popřela. Závody v utrpení skončily. Dneska se chlubí Češi úspěchem, který dávali stejně najevo, píše Kundera. Nosili všichni stejná fialová saka. To ale už dodávám já.

Na Annu Kareninovou ještě čekají dva Kunderovy romány: L'Identité, Totožnost z roku 1995 a La lenteur, Pomalost z roku 1993, které se odehrávají ve Francii. Pořadí překladů si určil sám autor. A Anna Kareninová zase v závěru své poznámky dodává: Milan Kundera se románem Nevědění loučí s Čechami. Možná proto původně mělo být Nevědění jeho poslední knihou. Před osmi lety se ale se svými čtenáři rozloučil Slavností bezvýznamnosti, která tu vyšla poprvé loni.

Napsáno pro ČRoPlus