Jako poslední desátou prioritu ve svém programovém prohlášení označila vznikající vládní koalice zlepšení politické kultury, čímž připomenula, že kultura není jen „nadstavbou“, jak se domnívali marxisté, nad vrstvami obecně lidských základů, nebo nad ekonomickou superzákladnou, jak se někdy domnívají neoliberálové.

Podle antropologů je kultura v duchu hodnotového racionálního přístupu všeobecným systémem, který představuje kontrolní mechanismy sloužící k regulaci lidského chování.

V této souvislosti bych rád citoval německého novináře a historika Joachima Festa z jeho knihy Ich nicht! Já ne! Následující věty vyslovil autorův otec, když ho manželka nutila, aby kvůli snazší existenci vstoupil do nacistické NSDAP, cituji: „V poměrech, jako jsou tyto, musí člověk často stáhnout hlavu. Ale nikdy se z něj kvůli tomu nesmí stát malý člověk! I kdyby se všichni přidali – já ne! Myslím na nás na všechny, ale zbabělost zde není dovolena.“

Citovaný úryvek představuje v krystalické podobě vyšší ctnost, tedy měšťanskou kulturu. Ta se musí projevit za každé těžké situace, a na ni donedávna po každé katastrofě mohla stará Evropa navazovat. Bohužel u nás po dvou autoritářských režimech, tedy od roku 1938 až do roku 1989, po odchodu šlechty, vyvraždění Židů, emigraci mnoha podnikatelů, lékařů, inženýrů a devastaci soukromého podnikání, tedy měšťanské vrstvy, jsme neměli na co navazovat a i symboly našeho evropanství byly odstraněny, a proto tato desátá priorita je možná dnes ta nejdůležitější. Kdyby se ji podařilo naplňovat, politika jako řemeslo by mohla získávat postupně důvěru, začala by integrovat a ne rozdělovat, což je předpoklad k naplnění všech ostatních priorit. Pokud politikům nebudou důvěřovat občané a státní úředníci, nemůže se podařit stabilizovat veřejné finance, dát jasný směr zahraniční politice, uskutečnit penzijní reformu atd.

A jak psal rovněž Joachim Fest, proces chátrání každé společnosti se nejdříve vždy ohlašuje v jazyce, který je v současné době i u nás plný obhroublých, vulgárních a nízkých výrazů. Lidé se straší a na strach reagují podobně jako za normalizace: zapomněli, že existuje právo odporu, ius resistendi. Sociologové tvrdí, že hlavním tvůrčím nástrojem člověka není věda a technologie, ale slovo, které je kolektivním zrcadlem společnosti, přes nějž se uskutečňuje proměna světa i mravů. Díky tomu, že hovoříme, můžeme myslet a představovat si svět. Tvoření začíná myšlenkou, slovem, vizí, snem. Slova přestavují mozek, dobrá slova k lepšímu a lživá slova k horšímu. Proto bude velice důležité jasně vysvětlit, že je rozdíl mezi svobodou slova a svobodou šíření nepravdivých slov. Svoboda znamená ve skutečnosti jen to, že se člověk může toulat vlastní hlavou, ve veřejném prostoru ale musí platit pravidla diskurzu, která nám chybí. Pokud je nenastolíme, bude pokračovat rozpad veřejného mínění.

Psáno pro ČRoPlus