Tento básník zcela osobitým způsobem spojuje prvky klasicismu, romantismu a surrealismu, míchá jazyky, obrazy, rytmus, významy a vytváří stále nové jazykové fantaskní obrazy.

S největší radostí
S největší radostí tě doprovodím, paní,
půjdeš-li tam, kam půjdu já
Zde, na konci života,
pod matným sluncem plným nočních můr
a much,
mám svůj mahagonový stůl
s promenádou, pivovarem, restauranty,
s nádražím, hotelem, činžovními domy
a pokojovou palmou
Teď, když je večer, vítr uléhá
a přikrývá se novinami

To je ukázka z poslední sbírky Ivana Wernische s názvem Z dalekých žofínů, které vydalo letos pražské nakladatelství Aula. A protože tento básník zcela osobitým způsobem spojuje prvky klasicismu, romantismu a surrealismu, míchá jazyky, obrazy, rytmus, významy a vytváří stále nové jazykové fantaskní obrazy, mohli bychom o něm říci to, co říkal o velkých básnících filozof Martin Heidegger: Je to básník samé bytnosti poezie. Nebo jak by řekl Friederich Nietzsche: Poznává básněním a básní poznáním. A tento způsob poznávání ho bytostně od mala baví, protože mu nic jiného nezbývá: Moc dobře totiž ví, že neví a nikdy nebude vědět, jak poezie působí na lidi. A vědět to nemůže nikdo, protože poezie působí na každého jinak. Jediné, co si snad můžeme dovolit říci, že poezie učí člověka vymanit se ze sevření všech komunikačních klišé, v jejichž síti se dnes zmítáme stejně jako moucha uvízlá v pavučině.

Už i proto, že aletheia, pravda, přebývá jen v řeči, není možné ji mít či nemít, nelze ji ani hledat, lze ji pouze vyslovit, jak říkali již staří Řekové. A o to se zřejmě stále a dost úpěnlivě Ivan Wernisch snaží, přestože v posledních letech se před veřejností zcela uzavřel, skoro s nikým se nestýká, ale pilně vydává každý rok jednu novou sbírku. Zřejmě, jak mi před lety pro knihu Uctivý kolotoč řekl, cituji: "Stále mám pocit, že nikam nepatřím, nikdy jsem nikam nepatřil a asi už nikdy patřit nebudu. A je mi to líto, skoro bych nad sebou plakal."

Tehdy jsem mu opáčil slovy: "Ale zároveň ta nepatřičnost je důležitá pro osobitý pohled, a i ten stát, který se k umělcům chová přezíravě, tuší, co jsi a snaží se přivlastnit si tě... Chce se tebou krášlit, když ti dal státní cenu!" A on mi odpověděl takto: "Zde je možno parafrázovat F.X.Šaldu: Jsem jako překrásné paví pero v olysané zadnici starého bezkarakterného ptáka. Hláskuji: bez-ka-rak-ter-ní-ho. Takový pták jako by byl ještě horší než bezcharakterní."

Ivan Wernisch, jak jeho jméno dotvrzuje, má německé předky a díky tomu již od útlého mládí, narodil se v roce 1942, se potýkal s nepřehlédnutelnou nepatřičností. Pro okolí byl Němec, všichni se na něj dívali divně a on nevěděl proč. Když přišel poprvé v roce 1948 do školy, postavila ho učitelka před tabuli, ukázala na něj prstem a řekla: "Milé děti, tenhle chlapec prohrál válku, ale my mu ukážeme, že jsme lepší než on, dáme mu příležitost, aby se polepšil a dokázal, že je hoden žít mezi námi." A zřejmě díky tomu byl nucen si přibližovat skutečnost svým potřebám a představám a to z něj udělalo snivce, básníka. Psát začal někdy mezi desátým a čtrnáctým rokem. To potvrzuje i báseň Studené ticho ve sbírce Nikam, která má vročení 1952, která je Wernischovou vzpomínkou na jeho věčné útěky z domova. Tehdy se prý rád toulal po lesích a přespával ve vylidněné vesnici, v domě po vysídlených Němcích.

Sám o svém německém původu mnoho neví, snad jen to, že Wernischové přišli do Čech už někdy v 15. století, asi z Brandenburska, tedy z okolí Postupimi, a usídlili se v Lanškrouně. Jeho dědeček a babička už žili v Praze, kde žije i on, ale z níž stále utíká jako za mlada: místo do opuštěných domů do poezie. Útěky jsou jeho údělem.

Ptal jsem se mladé dívky,
co je poezie
To nevím, řekla,
já jsem tady nová
I zeptal jsem se staré děvky
a děvka se jen zasmála:
To by chtěl každej, tralala

Tato báseň je z loňské sbírky Almara, kterou vydalo brněnské nakladatelství Druhé město.