"Politika mě vždycky zajímala. V rozhovorech vyjadřuji svoje názory, ale nechci ji dělat pod hlavičkou jakékoli partaje. Jsem sice člověk politický, ale zároveň jsem apolitický. V divočině jsem strávil pěkný kus života, ale na politickou džungli nejsem zvyklý… Nechtěl jsem dopadnout jako Rudolf Hrušínský nebo Daniela Kolářová, kteří v parlamentu museli trpět, protože byli zvyklí na poctivé divadlo. Já bych tam šílel! Tady jsem se svými veverkami a strakapúdy, s kosou, hráběmi a motykou a jsem spokojený."

To jsou slova Miroslava Zikmunda, která pronesl před deseti lety, kdy každý den dopoledne pracoval na zahradě a odpoledne doma psal a uspořádával si archiv. Mluvit ale o Miroslavu Zikmundovi a nezmínit Jiřího Hanzelku nelze, svět je vnímal léta jako dvojčata, a to proto, že těsně po válce, po promoci, byli komerčními inženýry, se rozhodli uskutečnit svůj sen stát se cestovateli a oslovili automobilku Tatra.

Na první cestu po Africe a Americe s Tatrou 87, tehdy nejdokonalejším československým osobním vozem, se oba mladí cestovatelé vydali v roce 1947 a domů se vrátili na počátku roku 1950. Na další cestu po Asii a Oceánii vyjeli bohužel v hodně poruchových vozech Tatra 805, ve čtyřech, ještě s mechanikem a lékařem. Vyrazili v roce 1959, projeli celý Sovětský svaz a vrátili se v roce 1964. V následujícím roce sepsali tzv. Zvláštní zprávu č. 4, která byla sice neveřejná, ale poctivě napsaná analýza politického, ekonomického, sociálního a mravního charakteru Sovětského svazu. V roce 1968 podporovali reformy tzv. reformních komunistů, za obě aktivity byli vzápětí tvrdě potrestáni: V roce 1969 byli vyloučeni ze Svazu Československých spisovatelů a byl na ně uvalen zákaz publikování. Později v samizdatové edici Petlice vydali cestopis o Cejlonu, ale nesměly vyjít knížky o Jávě, o Bali, o Japonsku a žádný cestopis o Sovětském svazu. Jiří Hanzelka se stal sadařem na Petříně, překládal pod cizími jmény a Miroslav Zikmund, který měl našetřené peníze, se věnoval ve Zlíně genealogii.

Do veřejného života se vrátil Miroslav Zikmund hned po roce 1989 a začal zase cestovat, Jiří Hanzelka byl v tu dobu již nemocný, zemřel v roce 2003. V roce 1991 se vydal Miroslav Zikmund do Japonska, v roce 1992 do Austrálie a v roce 1994 na Nový Zéland. V roce 1996 se účastnil s dokumentaristou Milanem Maryškou expedice „Sibiř – peklo, nebo ráj“, ze které vznikl stejnojmenný čtyřdílný dokumentární cyklus. V roce 2000 podnikl cestu na Srí Lanku a Maledivy a také do USA. Po roce 1989 vyšly všechny jejich knihy: pokud dobře počítám, bylo jich čtrnáct, Jejich cestopisy vyšly v jedenácti jazycích a jen do roku 1975 jejich náklad, jak spočítal Miroslav Zikmund, dosáhl šesti a půl milionů výtisků, z toho půldruhého milionu se prodalo jen v Sovětském svazu.

Když jsem s Miroslavem Zikmundem hovořil naposled před čtyřmi lety, byl čipernější než mnozí mí vrstevníci. Sté narozeniny ale již oslavil v nemocnici ve Zlíně. Zemřel v Praze ve 102 letech 1, prosince 2021. Patřil mezi 13 nejstarších mužů České republiky.