Miroslav Zikmund, nepolitický politik a cestovatel
"Politika mě vždycky zajímala. V rozhovorech vyjadřuji svoje názory, ale nechci ji dělat pod hlavičkou jakékoli partaje. Jsem sice člověk politický, ale zároveň jsem apolitický. V divočině jsem strávil pěkný kus života, ale na politickou džungli nejsem zvyklý… Nechtěl jsem dopadnout jako Rudolf Hrušínský nebo Daniela Kolářová, kteří v parlamentu museli trpět, protože byli zvyklí na poctivé divadlo. Já bych tam šílel! Tady jsem se svými veverkami a strakapúdy, s kosou, hráběmi a motykou a jsem spokojený."
To jsou slova Miroslava Zikmunda, která pronesl před deseti lety, kdy každý den dopoledne pracoval na zahradě a odpoledne doma psal a uspořádával si archiv. Mluvit ale o Miroslavu Zikmundovi a nezmínit Jiřího Hanzelku nelze, svět je vnímal léta jako dvojčata, a to proto, že těsně po válce, po promoci, byli komerčními inženýry, se rozhodli uskutečnit svůj sen stát se cestovateli a oslovili automobilku Tatra.
Na první cestu po Africe a Americe s Tatrou 87, tehdy nejdokonalejším československým osobním vozem, se oba mladí cestovatelé vydali v roce 1947 a domů se vrátili na počátku roku 1950. Na další cestu po Asii a Oceánii vyjeli bohužel v hodně poruchových vozech Tatra 805, ve čtyřech, ještě s mechanikem a lékařem. Vyrazili v roce 1959, projeli celý Sovětský svaz a vrátili se v roce 1964. V následujícím roce sepsali tzv. Zvláštní zprávu č. 4, která byla sice neveřejná, ale poctivě napsaná analýza politického, ekonomického, sociálního a mravního charakteru Sovětského svazu. V roce 1968 podporovali reformy tzv. reformních komunistů, za obě aktivity byli vzápětí tvrdě potrestáni: V roce 1969 byli vyloučeni ze Svazu Československých spisovatelů a byl na ně uvalen zákaz publikování. Později v samizdatové edici Petlice vydali cestopis o Cejlonu, ale nesměly vyjít knížky o Jávě, o Bali, o Japonsku a žádný cestopis o Sovětském svazu. Jiří Hanzelka se stal sadařem na Petříně, překládal pod cizími jmény a Miroslav Zikmund, který měl našetřené peníze, se věnoval ve Zlíně genealogii.
Do veřejného života se vrátil Miroslav Zikmund hned po roce 1989 a začal zase cestovat, Jiří Hanzelka byl v tu dobu již nemocný, zemřel v roce 2003. V roce 1991 se vydal Miroslav Zikmund do Japonska, v roce 1992 do Austrálie a v roce 1994 na Nový Zéland. V roce 1996 se účastnil s dokumentaristou Milanem Maryškou expedice „Sibiř – peklo, nebo ráj“, ze které vznikl stejnojmenný čtyřdílný dokumentární cyklus. V roce 2000 podnikl cestu na Srí Lanku a Maledivy a také do USA. Po roce 1989 vyšly všechny jejich knihy: pokud dobře počítám, bylo jich čtrnáct, Jejich cestopisy vyšly v jedenácti jazycích a jen do roku 1975 jejich náklad, jak spočítal Miroslav Zikmund, dosáhl šesti a půl milionů výtisků, z toho půldruhého milionu se prodalo jen v Sovětském svazu.
Když jsem s Miroslavem Zikmundem hovořil naposled před čtyřmi lety, byl čipernější než mnozí mí vrstevníci. Sté narozeniny ale již oslavil v nemocnici ve Zlíně. Zemřel v Praze ve 102 letech 1, prosince 2021. Patřil mezi 13 nejstarších mužů České republiky.
To jsou slova Miroslava Zikmunda, která pronesl před deseti lety, kdy každý den dopoledne pracoval na zahradě a odpoledne doma psal a uspořádával si archiv. Mluvit ale o Miroslavu Zikmundovi a nezmínit Jiřího Hanzelku nelze, svět je vnímal léta jako dvojčata, a to proto, že těsně po válce, po promoci, byli komerčními inženýry, se rozhodli uskutečnit svůj sen stát se cestovateli a oslovili automobilku Tatra.
Na první cestu po Africe a Americe s Tatrou 87, tehdy nejdokonalejším československým osobním vozem, se oba mladí cestovatelé vydali v roce 1947 a domů se vrátili na počátku roku 1950. Na další cestu po Asii a Oceánii vyjeli bohužel v hodně poruchových vozech Tatra 805, ve čtyřech, ještě s mechanikem a lékařem. Vyrazili v roce 1959, projeli celý Sovětský svaz a vrátili se v roce 1964. V následujícím roce sepsali tzv. Zvláštní zprávu č. 4, která byla sice neveřejná, ale poctivě napsaná analýza politického, ekonomického, sociálního a mravního charakteru Sovětského svazu. V roce 1968 podporovali reformy tzv. reformních komunistů, za obě aktivity byli vzápětí tvrdě potrestáni: V roce 1969 byli vyloučeni ze Svazu Československých spisovatelů a byl na ně uvalen zákaz publikování. Později v samizdatové edici Petlice vydali cestopis o Cejlonu, ale nesměly vyjít knížky o Jávě, o Bali, o Japonsku a žádný cestopis o Sovětském svazu. Jiří Hanzelka se stal sadařem na Petříně, překládal pod cizími jmény a Miroslav Zikmund, který měl našetřené peníze, se věnoval ve Zlíně genealogii.
Do veřejného života se vrátil Miroslav Zikmund hned po roce 1989 a začal zase cestovat, Jiří Hanzelka byl v tu dobu již nemocný, zemřel v roce 2003. V roce 1991 se vydal Miroslav Zikmund do Japonska, v roce 1992 do Austrálie a v roce 1994 na Nový Zéland. V roce 1996 se účastnil s dokumentaristou Milanem Maryškou expedice „Sibiř – peklo, nebo ráj“, ze které vznikl stejnojmenný čtyřdílný dokumentární cyklus. V roce 2000 podnikl cestu na Srí Lanku a Maledivy a také do USA. Po roce 1989 vyšly všechny jejich knihy: pokud dobře počítám, bylo jich čtrnáct, Jejich cestopisy vyšly v jedenácti jazycích a jen do roku 1975 jejich náklad, jak spočítal Miroslav Zikmund, dosáhl šesti a půl milionů výtisků, z toho půldruhého milionu se prodalo jen v Sovětském svazu.
Když jsem s Miroslavem Zikmundem hovořil naposled před čtyřmi lety, byl čipernější než mnozí mí vrstevníci. Sté narozeniny ale již oslavil v nemocnici ve Zlíně. Zemřel v Praze ve 102 letech 1, prosince 2021. Patřil mezi 13 nejstarších mužů České republiky.