Ty chceš, abych kápnul božskou, abych řekl, že jsem básník, viď?

„Ty chceš, abych kápnul božskou, abych řekl, že jsem básník, viď? Chceš, abych vyřkl to slovo. Dobrá, jsem básník, kromě jiného, ale je to povolání, které jsem si nevybral. Nějak se to přihodilo.… Tam, odkud jsem přišel, v dávné zemi mého dětství, se lhářům říkalo básníci. Za slovem básník následoval zpravidla pohlavek, když ne facka. Už zase básníš, křičel matka, když jsem ji zlomeným hlasem oznámil, že mě neznámí lupiči přepadli v parku a vzali mi peníze, které jsem dostal na zaplacení školních obědů… Pořád jsem byl nucen přibližovat skutečnost svým potřebám. Snivec. A zůstalo mi to.“ To jsou slova Ivana Wernische z naší knihy Uctivý kolotoč, kterou vydalo před devíti lety nakladatelství Euroslavica.

Citovaná slova tohoto autora, který právě slaví 80. narozeniny, asi nejpřesněji vysvětlují zrod básníka. Ivan Wernisch, jak jeho jméno dotvrzuje, má německé předky a díky tomu již od útlého mládí, narodil se v roce 1942, se potýkal s nepřehlédnutelnou nepatřičností. Pro okolí byl Němec, všichni se na něj dívali divně a on nevěděl proč. Když přišel poprvé v roce 1948 do školy, postavila ho učitelka před tabuli, ukázala na něj prstem a řekla: "Milé děti, tenhle chlapec prohrál válku, ale my mu ukážeme, že jsme lepší než on, dáme mu příležitost, aby se polepšil a dokázal, že je hoden žít mezi námi." A zřejmě díky tomu, aby byl někde skutečně doma, byl nucen si přibližovat skutečnost svým potřebám, vytvořit si svůj svět, a to z něj udělalo snivce, básníka. Vlastně nic jiného, chtěl-li být k sobě poctivý, mu ani nezbývalo, a právě kvůli této nevyhnutelnosti je tak přesvědčivý: nerozhodl se být básníkem, protože je to přitažlivé a pozoruhodné povolání, skutečně se mu to přihodilo, stal se básníkem z donucení, a on se v této profesi pevně a hlavně přesvědčivě zabydlel.

A protože tento básník zcela osobitým způsobem spojuje prvky klasicismu, romantismu a surrealismu, míchá jazyky, obrazy, rytmus, významy a vytváří stále nové jazykové fantaskní obrazy, mohli bychom o něm říci to, co říkal o velkých básnících filozof Martin Heidegger: Je to básník samé bytnosti poezie. Nebo, jak by řekl Friederich Nietzsche: Poznává básněním a básní poznáním.

Je tomu tak nejspíš proto, že aletheia, pravda, přebývá jen v řeči, není možné ji mít či nemít, nelze ji ani hledat, lze ji pouze vyslovit, jak říkali již staří Řekové. A o to se zřejmě stále a dost úpěnlivě Ivan Wernisch snaží, přestože v posledních letech se před veřejností zcela uzavřel, skoro s nikým se nestýká, ale pilně vydává každý rok jednu novou sbírku: připomeňme alespoň ty poslední dvě Almara a z loňského roku Z dalekých žofinů. Na otázku, co je to poezie mi zarecitoval:

Ptal jsem se mladé dívky,
co je poezie
To nevím, řekla,
já jsem tady nová
I zeptal jsem se staré děvky
a děvka se jen zasmála:
To by chtěl každej, tralala

Napsáno pro ČRoPlus