„Dva Římy padly, třetí stojí, čtvrtého nikdy nebude, tvé křesťanské království už žádné jiné nenahradí“, napsal Filofej, představený kláštera v Pskově, Vasiliji III. a otci Ivana IV. Hrozného.

Muselo to být někdy kolem roku 1510, krátce poté, co se Vasilij ujal vlády nad Moskevským velkoknížectvím. Filofej v tomto dopise formuloval metaforu o Moskvě jako třetím Římě, poslední baště křesťanství ve zkaženém a nepřátelském světě. Jak v poslední době slyšíme, tato metafora přežila víc než pět set let a připomenul ji Petr Koubský ve speciálu s názvem Dějiny Ruska, monotematickém čísle DeníkuN, který teď vychází opět spolu s Dějinami Ukrajiny.

Jde o mimořádně zdařilé shrnutí historie a připomenutí kontextů na dohromady 64 tiskových stranách doplněných reprodukcemi, které nám pomáhají vysvětlit historické pozadí dnešního konfliktu na Ukrajině.

Podobných fantaskních konstrukcí bylo už tehdy ale na Rusi více: Protože si Ivan III. Vzal za ženu Sofii Palaiologovnu, neteř posledního byzantského císaře, Sofie se stala symbolickým spojovacím článkem mezi Byzanci a Moskvou, tedy důkazem kontinuity: v jejich potomcích počínaje Vasilijem III. Svým způsobem, podle jejich výkladu, tím pokračovala římská říše.

A kromě toho patřila k tradici ruského dvora i fantaskní konstrukce, podle níž byl Rurik, zakladatel vládnoucí dynastie, potomkem císaře Augusta. Tento bratr se jmenoval Prus a Augustus mu měl udělit vládu nad Pruskem, blíže nevymezeným krajem na severu.

To nejspíš vedlo Ivana IV., kterému se říkalo Hrozný a jež vládl v letech 1533 až 1584 k tomu, že měl odvahu připojit k Rusku chanáty sídlící v Kazani a Astrachani na dolní Volze, tedy na břehu Kaspického moře. Poté se prohlásil za cara, císaře celé Rusi. To bylo v roce 1547, což je počátek dějin Ruska jako mocnosti.

Za zmínku stojí i název období vlády Ivana Hrozného, kterému se říká opričina, což je slovo, které označuje pozemkový majetek, který si car vyhradil do svého osobního vlastnictví: v praxi to znamenalo, že uspořádal čistku mezi vysokou šlechtou, kterou provedlo carovo osobní vojsko zvané opričnici.

Ivan Hrozný se ve stáří zbláznil a svého syna Ivana, který měl být následníkem trůnu, ubil železnou tyčí. Po jeho smrti pak nastaly zmatené časy, které trvaly až do roku 1613: tedy 29 let.

Přeskočíme-li nyní pár století až do konce devadesátých let minulého století, kdy vládl Boris Jelcin, můžeme zahlédnout kořeny dnešní ruské frustrace: Jelcin byl člověkem, ve kterého Rusové vložili naděje, a on je zklamal. Stal se symbolem selhání, podvodníkem, který nasliboval hory doly. „Chtěli jsme to udělat dobře a dopadlo to jako vždycky“, cituje Petr Koubský premiéra Černomyrdina.

Za této situace hrozila Rusku nejen ztráta moci, ale také trestní stíhání Jelcina pro podvody a korupci. Zachránit spíše Jelcina než Rusko měl šéf tajné sužby FSB, sedmačtyřicetiletý Vladimír Putin, a proto ho v srpnu 1999 Jelcin jmenoval premiérem. Do funkce ho údajně doporučil Boris Berezovskij, protože působil bezvýznamně a manipulovatelným dojmem. Jak dnes víme, byl to osudný omyl nejen pro Rusko, ale i pro Berezovského, který zemřel v roce 2013 ve velké Británii. Příčina jeho smrti nebyla dodnes objasněna.

V roce 2 000 se stal Putin poprvé prezidentem a jeho prvním krokem ve funkci byl dekret zaručující beztrestnost Jelcinovi a jeho blízkým. Druhým krokem byla nová vojenská doktrína, která tiše zrušila závazek nepoužít jadernou zbraň jako první; dále Putin obnovil povinná vojenská cvičení záložníků, branou výchovu na školách a navýšil vojenský rozpočet o padesát procent, což mu umožnila probíhající čečenská válka. Následovalo umlčení nezávislých médií, v červnu 2 000 byl zatčen Vladimir Gusinskij, velmi podobný Berezovskému: oběma patřila důležitá média: Gusinskij byl obviněn z daňových podvodů, vězněn, zbaven občanství a žije ve Španělsku a v Izraeli. A tak bychom mohli pokračovat: po zlikvidování všech médií a po vzoru Ivan Hrozného a jeho opričniny se zbavil i všech oligarchů, kteří mu odmítli poslušnost: buď emigrovali, nebo sedí ve vězení či byli zabiti a podobně jako on se snaží rozšířit území Ruska o státy, které se po rozpadu SSSR osamostatnily.

Dál nemá cenu pokračovat, na to si všichni již pamatujeme, ale za přečtení to stojí celé.

Napsáno pro ČRoVltava