Demokracie, souboj vůle parlamentu a prezidenta
O souboji dvou vůlí hovoří někdy sociologové, když popisují spory v demokratických zemích o pravomoci prezidentů. U nás je situace složitější, protože dle ústavy prezident není z výkonu své funkce odpovědný a jeho zásadní rozhodnutí podle Článku 62 naší ústavy vyžadují ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jim pověřené osoby.
Jenže, je-li prezident volen přímo, má větší legitimitu, která sice jeho pravomoci ve skutečnosti moc nemění, ale vykládá-li si ústavu extenzivně, a je-li navíc předseda vlády vydíratelný kvůli trestnímu stíhání, rovnováha mocí přestává platit a mění se ve skryté vydírání. Tento fakt je zřejmě jednou z hlavních příčin toho, proč v naší republice vládne neúcta k právu, či právní nihilismus. Občan u nás ve výkonu práva nevidí schopnost vytvářet ve společnosti jistotu, stabilitu, předvídatelnost a ochranu všech před arbitrárním zneužíváním moci. Právní stát má ale poskytnout všem příslušníkům politické obce základní životní jistoty a slušné zacházení ze strany státní moci, což se u nás neděje.
Právníci, jako například profesor Jiří Příbáň, v této souvislosti citují filosofa Johna Rawlse, autora Teorie spravedlnosti. Ten napsal: Zákony máme proto, abychom se vzájemně nepovraždili a aby si mocní nemohli dělat cokoliv je napadne, ale naopak postupovali podle zásad rovného a slušného zacházení se všemi lidmi bez rozdílu.
Toto povědomí je v Česku velmi slabé, díky zkušenosti běžných občanů s výkonem justice, v níž je právo těžko vymahatelné a kde díky lingvistickému výkladu zákonů, jak říkával profesor Vojtěch Cepl, mocní si pomocí hordy advokátů ohýbají zákony ve svůj prospěch. Duch zákonů a ústavy, stejně jako termín právní stát, je tu popřen a nejvyššími představiteli státu dokonce vysmíván, jak jsme slyšeli od pánů Zemana i Babiše. Amnestie od obou posledních prezidentů jsou toho nejmarkantnějším důkazem. Skrze pravomoc konkrétního ústavního činitele získávají jisté skupiny lidí výhody na úkor ostatních. A to je, dle sociologů, velmi nebezpečná tradice, proti které se lze za současné situace těžko bránit, když prezidenta lze odvolat pouze za velezradu.
Hlavní problém proto, jak říká v knize Tyranizovaná spravedlnost Přibáň, je v ústavě. Pokud budeme chtít, aby naši občané získali víru v právo, měl by ho akurátně dodržovat nejvyšší státní úředník, který je všem na očích i na známkách, tedy prezident. Proto by místo velezrady, která představuje zcela výjimečný delikt směřující proti suverenitě, celistvosti a demokratického režimu státu, měl být zaveden postup pro zproštění z úřadu, tedy impeachment, za jakékoliv závažné porušování ústavy nebo běžných zákonů. Teprve kdyby se toto podařilo a kdyby tuto změnu vyžadoval a inicioval i budoucí prezident, což by pak parlament mohl podpořit, bylo by možné hovořit o souboji dvou vůlí: prezidenta a parlamentu, který by ho mohl odvolat. A lidé by začali více důvěřovat nejen hlavě státu, ale i samotnému státu.
Moderní stát je především ústavní stát, proto chci být za výkon své funkce trestně zodpovědný. To by mohlo být účinné a všem srozumitelné předvolební heslo pro budoucí kandidátku či kandidáta na prezidenta.
Napsáno pro ČRo Plus.
Jenže, je-li prezident volen přímo, má větší legitimitu, která sice jeho pravomoci ve skutečnosti moc nemění, ale vykládá-li si ústavu extenzivně, a je-li navíc předseda vlády vydíratelný kvůli trestnímu stíhání, rovnováha mocí přestává platit a mění se ve skryté vydírání. Tento fakt je zřejmě jednou z hlavních příčin toho, proč v naší republice vládne neúcta k právu, či právní nihilismus. Občan u nás ve výkonu práva nevidí schopnost vytvářet ve společnosti jistotu, stabilitu, předvídatelnost a ochranu všech před arbitrárním zneužíváním moci. Právní stát má ale poskytnout všem příslušníkům politické obce základní životní jistoty a slušné zacházení ze strany státní moci, což se u nás neděje.
Právníci, jako například profesor Jiří Příbáň, v této souvislosti citují filosofa Johna Rawlse, autora Teorie spravedlnosti. Ten napsal: Zákony máme proto, abychom se vzájemně nepovraždili a aby si mocní nemohli dělat cokoliv je napadne, ale naopak postupovali podle zásad rovného a slušného zacházení se všemi lidmi bez rozdílu.
Toto povědomí je v Česku velmi slabé, díky zkušenosti běžných občanů s výkonem justice, v níž je právo těžko vymahatelné a kde díky lingvistickému výkladu zákonů, jak říkával profesor Vojtěch Cepl, mocní si pomocí hordy advokátů ohýbají zákony ve svůj prospěch. Duch zákonů a ústavy, stejně jako termín právní stát, je tu popřen a nejvyššími představiteli státu dokonce vysmíván, jak jsme slyšeli od pánů Zemana i Babiše. Amnestie od obou posledních prezidentů jsou toho nejmarkantnějším důkazem. Skrze pravomoc konkrétního ústavního činitele získávají jisté skupiny lidí výhody na úkor ostatních. A to je, dle sociologů, velmi nebezpečná tradice, proti které se lze za současné situace těžko bránit, když prezidenta lze odvolat pouze za velezradu.
Hlavní problém proto, jak říká v knize Tyranizovaná spravedlnost Přibáň, je v ústavě. Pokud budeme chtít, aby naši občané získali víru v právo, měl by ho akurátně dodržovat nejvyšší státní úředník, který je všem na očích i na známkách, tedy prezident. Proto by místo velezrady, která představuje zcela výjimečný delikt směřující proti suverenitě, celistvosti a demokratického režimu státu, měl být zaveden postup pro zproštění z úřadu, tedy impeachment, za jakékoliv závažné porušování ústavy nebo běžných zákonů. Teprve kdyby se toto podařilo a kdyby tuto změnu vyžadoval a inicioval i budoucí prezident, což by pak parlament mohl podpořit, bylo by možné hovořit o souboji dvou vůlí: prezidenta a parlamentu, který by ho mohl odvolat. A lidé by začali více důvěřovat nejen hlavě státu, ale i samotnému státu.
Moderní stát je především ústavní stát, proto chci být za výkon své funkce trestně zodpovědný. To by mohlo být účinné a všem srozumitelné předvolební heslo pro budoucí kandidátku či kandidáta na prezidenta.
Napsáno pro ČRo Plus.