Pravdu o speciální operaci proti Ukrajině, která údajně začala kvůli denacifikaci a demilitarizaci Ukrajiny odhalil veřejně na videu ruský žoldák Igor Mangušev. Jeho příspěvek se šíří po internetu. Okupant drží v ruce lebku a tvrdí: „Rusko je ve válce s ukrajinskou myšlenkou, proto všichni Ukrajinci musí být zabiti. Kdybychom byli ve válce jen s lidmi, mohli bychom s nimi uzavřít mír, ale my jsme ve válce s myšlenkou, takže všechny nositele myšlenky musíme zabít jako toho člověka, jehož lebku držím v ruce. Musíme Ukrajinu deukrajinizovat.“

Rusko a celý jeho mocenský aparát i v guberniích má evidentně větší strach ze slov svoboda a demokracie a přemýšlení o nich než z války, která znamená smrt. V Rusku lidský život má velmi malou cenu. A taky moc dobře vědí, že slova se nerozpadnou, jen lidé se rozpadnou pod knůtou teroru. Ten dokáže učinit z většiny lidí kolaboranty a donutit je v pseudovolbách házet do urny osud celých dalších generací.
Propaganda proti Ukrajině, která Rusko nikdy nenapadla, kopíruje způsoby, které známe z období boje o Stalingrad, který představoval zásadní ohrožení Sovětského svazu: Kdyby tam Rusové prohráli, SSSR by asi neexistoval. Podobný strach mají dnes z toho, že by na Ukrajině byla demokracie a prosperující svobodný stát.

I tehdy byla stupňována divoká kampaň nenávisti, s jakou vystoupil Mangušev. Armádě byla stavěna před oči divoká zvěrstva z bojiště a úvodníky v Pravdě a Izvěstijích psaly o „Slastném pohledu na mrtvé Němce“. Simonova báseň: Zab ho byla výkřikem emočního vlastenectví. Otázka je, jestli může totožná propaganda, která byla použita proti Němcům, stejně dlouhodobě zapůsobit v boji proti donedávna spřáteleným Ukrajincům, kde žije mnoho lidí s Rusy dlouhodobě spřízněných, kteří se jen brání.

Lidé v zemích, které patřily do nedávna do sféry vlivu Sovětského vazu, dobře vědí, o co jde buď z vyprávění, nebo to dokonce zažili na vlastní kůži. Jako záminka k srpnové okupaci v roce 1968 postačily jen náznaky snahy po větší svobodě a demokracii: Už jen z pouhých slov měl i tehdy Sovětský svaz takový strach, že hned první den invaze k nám vtrhlo 200 tisíc vojáků.

A palčivé důsledky pociťujeme dodnes: Průmysl a obchod dalších dvacet let zaostával, symboly našeho evropanství spolu se spoustou kvalitních lidí a knih musely opět jako po letech 1939, 1948 zmizet z veřejného prostoru. Lidé se znovu napřimujícími charaktery byli vygumováni. Hřbitov se stal ideálem. Lidé přestali opět žít, naučili se přežívat s poťouchlostmi, které k tomu patří.

Všechny tyto změny měly jediný cíl: Postarat se o to, aby naše naděje v sílu historické paměti zůstaly jen iluzí.

A to bylo přesně to, co si Leonid Brežněv přál, jak napsal 22. srpna 1995 do Izvěstijí: „Nastolení vojenské kontroly nemůže samo o sobě vést k dosažení vytyčených cílů… Musí být doplněno politickou a administrativní kontrolou. Musíme se nejrozhodnějším způsobem vměšovat do československých záležitostí, vykonávat nátlak ve všech možných směrech, vznášet nejultimativnější požadavky.“ Dnes si přeje totéž učinit Putin na Ukrajině.

Psáno pro ČRo Plus.