„Do slovenských hor mě vyhnala válka na Ukrajině, byla to zoufalá odpověď člověka bezmocného proti tak obrovské přesile zla.“ To jsou slova bývalého šéfredaktora Respektu a spoluzakladatele slovenského Denníku N Martina M. Šimečky z obsáhlé reportáže nazvané Jedno z největších dobrodružství mého života. Příhody tuláka Slovenskem. Na cestu se vydal v červnu před blížícími se pětašedesátiletými narozeninami s osmnácti kilovým batohem. „Chtěl jsem být sám, chtěl jsem se trochu zbavit smutku, který mě zavalil jako ty pytle s pískem, které obyvatele Oděsy vrší proti ruským raketám.“ Za necelé čtyři týdny urazil pěšky asi pět set kilometrů.

A protože neměl žádný plán, často se ztrácel a přišel na to, že pocit, který zažíval při bloudění v lese, je podobný jako prožívá jeho duše při bloudění v chaosu hodnot. A taky zjistil, že lidé mají rádi osamělého starého tuláka, protože je neškodný a chybí jim lidé, kterým by se mohli bez obav postěžovat.

Někde před Dobrou Vodou narazil na dva starce, kteří čistí studánky a hudrují na oligarchy: dříve hlídali dům v lese nějakému zbohatlíkovi, ale ten jim dal výpověď, protože viděli všechny pytláky a zloděje dřeva.

A přímo ve zmíněné obci, která leží nedaleko od Trnavy, se usadil na pivo s místními chlápky, kteří mu slíbili, že mu zařídí nocleh. Slib dodrželi, ale než se mohl uložit na pohodlnou matraci, musel vyslechnout lamentaci, kterou po cestě slyšel nejčastěji. Shrnout by se dala těmito slovy: Západ Slováky okradl, za komunistů bylo líp, kdyby Putin přišel přes Ukrajinu na Slovensko, vítal bych ho s Ruskou vlajkou, budu volit Kotlebu. Posléze se Šimečka dozvěděl, že mluvčí, asi padesátník, je konstruktér a pracuje pro švédskou firmu. Když se ho tulák optal, proč je tak naštvaný, když se mu daří dobře, odpověděl: „Protože tento systém je nespravedlivý. Já se mám dobře, ale co ostatní.“ Šimečka opáčil: „A znáte někoho z vesnice, komu se vede špatně?“ Nikoho v paměti nenašel a jen vyštěkl: „Ale proč musím doplácet za léky? To za komunistů nebylo!“ Pozoruhodně tuto situaci komentoval jeden Korejec, který jim prý řekl: „Slovensko je příliš velké pro tak málo lidí, nedokážete mít tuto zemi pod kontrolou.“ A jindy se mu zase svěřil starý právník se slovy: „Tuto zemi neovládl zlý duch, ale zlí lidé!“

Další kroky Martina Šimečku zavedly k rybníku Žabka u obce Strání v České republice, cituji: „Už dlouho jsem nebyl v české vesnici, a pomalu jsem si uvědomoval, že jsem svědkem civilizačního rozdílu … Slovensko na tom není špatně. Až při pohledu na tuto vesnici mi došlo, jak daleko nám Češi utekli… Domy byly podobné, rozdíl spočíval ve veřejném prostoru, v jasném poselství: Tohle je náš společný domov.“
Rozjímáním nepřišel poutník na to, jak na hněv a nářky spoluobčanů reagovat, a proto se rozhodl z. něj alespoň vypsat: tuší, že v diagnóze by mohla být špetka naděje.

Tento text věnuji k pětašedesátinám Martinu M. Šimečkovi, který slaví narozeniny 3. listopadu 2022.

Psáno pro ČRo Plus.