„Člověk musí žít nadšeně a vytrvale pro něco, co v něm hoří sžíravým plamenem, dává mu zapomenout na sebe, odstraňuje z něho sobectví, a pro co je ochoten přinášet oběti. Život bez obětí, život chlebařský, je život, který musí sám degradovat člověka na úroveň zvířete. To tak žije. A člověk je jako zvíře, není-li schopen víc.“

To jsou slova Jana Zábrany z jeho deníků, které vyšly pod názvem Celý život. Vzpomněl jsem si na ně, když slyším nejen u nás, ale i po celé Evropě, kterou jsem v minulých dnech projel, jak bude pro naši civilizaci těžké přijmout či smířit se s představou, že budeme-li chtít ubránit demokracii, budeme muset přinést oběť. Budeme se muset na nějaký čas uskromnit. Budeme muset opustit imperativ prosperity a stále se zvyšujícího blahobytu.

Už jednou se nám v roce 1948 zachránit demokracii nepovedlo a byl to právě Jan Zábrana, v roce 1948 sedmnáctiletý, který atmosféru té doby ve svých denících přesně popsal. To byl důvod, proč jsem po letech tuto knihu zase vytáhnul z knihovny.

Jan Zábrana pocházel z humpolecké vzdělané rodiny, rodiče byli v Národně socialistické straně a pokusili se demokratické poměry bránit. Matka byla ve vykonstruovaném procesu odsouzena za trestný čin velezrady a vyzvědačství. Otec skončil podobně. Do deníku si Jan Zábrana zapsal. „Nikdo z nás neměl tehdy tušení, že to „nejhorší“ bude tak zlé, že si to neumíme v té chvíli ani představit.“

Útěchu hledal gymnazista Zábrana v literatuře. Právě ta z něj učinila zaníceného čtenáře, který po únorovém puči v roce 1948 se uvědomoval, že zbabělá a pohodlná přizpůsobivost každé nové situaci se nejen lidem, ale celé společnosti nikdy nevyplatila.

Pokud bychom dnes z pohodlnosti ustoupili, poslouchali populisty a extrémisty, kteří mluví o potřebě míru a starostech o národ, chovali bychom se stejně jako komunisté v roce 1938, když Němcům tvrdili, jak připomíná Zábrana, že utuží jejich postavení v Československu. Ten leták tenkrát podepsali Gottwald, Zápotocký a další, tedy titíž, co pak se holedbali tím, že vyhnali z republiky Němce.

Místo slibovaného rychlého návratu blahobytu by zavedli tito hlasití a pilní žvanilové nový autoritářský režim, rozbili by základy naší křehké demokracie nihilismem institucí, uzurpovali by moc, o kterou jim jde, a to za každou cenu. Důsledky by byly strašné. Už tehdy si Zábrana do deníku zapsal: „Stouplo by sebevědomí dřívějších společenských odpadků.“ A my, jak vidíme, nejen v zemi diktátora, ale i v zemích, které by diktátor vydíral, protože právě takoví lidé by ho za mrzké výhody začali už veřejně, a ne jako zatím skrytě, obhajovat. Zábrana píše: „Nad dynamit jsou ještě levnější biřici, pacholci, učiníte-li je státními zaměstnanci s definitivou pod penzí.“

Bohužel výsledek komunálních voleb nám ukázal, že u nás i dnes mají populisté a extrémisté své příznivce. A přesně i toto Zábrana registroval i po volbách v tehdejším Československu, když napsal: „Výsledek voleb, když se o to všechno zajímám je, že mě nemůže rozházet. U nás v národní povaze z doby poroby zbyly znaky: okrádat stát, ve kterém se vidí nepřítel, sobectví, vlastenčení až do vlastní kapsy a vlastního pohodlí. …Mnozí takoví vlastenci, kteří měli antikomunismu plná ústa, volili veřejně komunisty. To jsou ti bezcharakterní, ta špína národa. Ti lidé jednou, až se režim zvrátí, budou chtít své fabriky zpět. Těm, co volili komunisty, bych chtěl říci: Nic jste nezachránili svou veřejnou volbou, ale čest jste ztratili. Jednou se budete stydět.“

Nejsem si jistý, jestli ve většinově nestydatém prostředí se lze ještě stydět, ale postoje Jana Zábrany stojí jistě právě v dnešní době za připomenutí, protože právě ti, co dnes nejvíc hovoří o demokracii, by ji jako první zničili. Naštěstí platí stará pravda: Ideu nelze zabít, dokud člověk žije. Dnešní Rusko nám to připomíná, když se bojí víc slov než zbraní, jak dokazuje i zákaz používání slova válka, za nějž je možné jít do vězení na patnáct let. „Život píše nejen romány, ale i pointy.“ To je taky Zábranova věta.

Psáno pro ČRo Vltava.