Kdyby se německá kancléřka postavila na stranu Ruska po agresívní akci v Gruzii (kde ani jediný gruzínský voják nepřekročil ruskou hranici), následující pondělí by se zcela určitě objevila na titulní straně velice respektovaného zpravodajského časopisu Der Spiegel (s nákladem 1 300 000 prodaných exemplářů týdně) otázka: „Smí prezident stát na straně cizí velmoci, která okupovala jinou zemi, když tato velmoc není součástí naší aliance?“

A zřejmě podobnou otázku by si tam kladla i jiná média a ve veřejném prostoru by se tam rozpoutala věcná a hluboká diskuse, které by se zúčastnili převážně univerzitní profesoři, právníci, politici, novináři, představitelé církví, odbory, občanská sdružení a na kterou by musel prezident reagovat. Celá debata by směřovala k jedinému cíli: Vymezit přesně prezidentovi hranice, které nesmí příště překročit.

Důvod: Prezident není nic jiného než nejvyšší státní úředník, představitel exekutivy, kterého si my občané platíme ze svých daní, a proto je naší povinností ho neustále kontrolovat. Moc (stejně jako alkohol, drogy nebo sex) deformuje charakter člověka, to ve starých demokraciích vědí, a proto si své přední politiky důkladně hlídají. Například v The New York Times jen oddělení, které analyzuje kroky amerického prezidenta, má kolem padesáti kvalifikovaných redaktorů.

U nás po kontroverzním výroku prezidenta a podobně kontroverzním rozhovoru, který poskytl časopisu Euro, v němž – jak upozornil novinář Jan Urban dokonce lhal (tvrdil, že prosazoval alternativní ropovod z Ingolstadtu, ač je známo, že právě on a tehdejší ministr Vladimír Dlouhý byli jediní proti této stavbě) se ozvalo v médiích jen pár novinářů a politiků, kteří vyslovili jen svá pouhá mínění, ale představitelé univerzit a církví, právníci (kromě okrajových sdělení profesorů Cepla a Rychetského), odboráři atd. do diskuse s žádnou fundamentální analýzou nevstoupili, a proto se nemůžeme divit, že prezident svou dikci ještě přiostřil, aniž cokoliv doložil.

Můžeme si za tento stav sami: Pokud si výkon funkce prezidenta neodsakralizujeme a pokud, jak jednou řekl profesor Vojtěch Cepl, nepřestaneme milovat prezidenta jako nevolníci a nenaučíme se využívat občanského práva ius resistendi, tedy odporovat mocným, dočkáme se ještě mnoha překvapení.

Žijeme stále ještě v překlopené nenormalitě. Místo aby prezident měl obavy z toho, že vysloví polopravdu či dokonce lež, protože by ho univerzitní profesoři a odborná veřejnost zostudila, máme my, občané, strach se proti prezidentovi postavit a jsme rádi, že máme na hradě šedého tatíčka, který dobře vypadá na známkách.

Je to znak naší nedospělosti a hlubokého poškození totalitami, které tu vládly padesát let (považujeme-li za totalitu stav společnosti, v níž neexistují svobodné volby, více svobodných politických stran a tržní hospodářství).

Diskuse s prezidentem by měla začít hlavně na univerzitní úrovni, aby rozbila jeho marketingový slovník založený na používání několika velmi jednoduchých slovních spojení, z nichž připomeňme: konzistentní, suverenita, národní zájmy, buďme pány ve svém domě, demokratický deficit EU či francouzsko-německé mudrování atd. Jde totiž, jak už to kdysi připomněl Marián Kišš, většinou jen o nálepky, za kterými nejsou argumenty.

Hlavní slovo by ale měli mít bezpochyby právníci, protože Václav Klaus do nekonečna opakuje, že občanská společnost je nebezpečím pro svobodu a demokracii (myslí tím vyjadřování nezvolených lidí k obecným problémům) ač – jak už několikrát bylo řečeno - přísahal na Ústavu, kde stojí, že je tato republika založena „na zásadách občanské společnosti“ a „občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo…“ (Čl. 21/I ústavní Listiny základních práv). Podobně, když bojuje pan prezident proti normám lidských práv a jejich nadřazenosti nad zákonem, je evidentní, že je mu lhostejný čl. 10 Ústavy, podle kterého „…mezinárodní smlouvy o lidských právech… mají přednost před zákonem.“ Toto jsou ty nejvážnější prohřešky, za které by měl být hnán Václav Klaus k odpovědnosti. Překračovat Ústavu nesmí ani prezident.