Odhlédneme-li od všech možných výčitek, které zazněly jako reakce na nominování Roberta Fremra na ústavního soudce, jako byl jeho vstup do KSČ v říjnu roku 1989, což v té rozviklané době již jistě dělat nemusel, že si neuvědomoval jako soudce znalý cizího jazyka, že volba země, kde chce člověk žít, patří k základním lidským právům a že ještě před pár týdny, nechápal, že by se měl za to stydět, a zapomenu-li i na svou osobní zkušenost s Robertem Fremrem a jeho arogantní a agresivní reakci na můj článek z 11. července 1990 v Mladé frontě o kauze Olšanské hřbitovy, z kterého bylo jasné, že jde o zinscenovaný proces po vzoru padesátých let, lze rovněž hovořit o selhání Kanceláře prezidenta republiky. To bylo doposud opomíjené, ač je možná ještě vážnější.

V tomto případě totiž nejde o selhání sedmičlenného panelu, který si kancelář sestavila jako orgán, který má prezidentovi doporučovat jména kandidátů, ti tak činili zřejmě podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Prezidentská kancelář ale jako rozpočtová organizace, která se má chovat jako státní orgán, měla rozhodovat na základě informací získaných i ze státních institucí. Opominula možnost doporučená jména nechat prověřit od Bezpečnostní informační služby, která má povinnost učinit na pokyn prezidenta nutné úkony, a obrátit se i třeba na ŮSTR, který má poskytovat v podobných případech součinnost. Ale stejně tak by se mohla sama obrátit i na soud, kde dotyčný před rokem 1989 pracoval či nominanty před oficiálním předáním Senátu nechat prověřit sporné momenty jednotlivým senátním klubům.

Nevyužití těchto základních pravidel fungování úřadu poukazuje totiž buď na nezkušenost tamějších úředníků s fungováním státní správy, tedy s řízením státu, nebo na starou chybu disidentů, kteří – tenkrát ale oprávněně – vůbec nedůvěřovali státním úřadům. Takový institucionální nihilismus po více než třiceti letech naší posttotalitní demokracie by byl ale neomluvitelný, a to zvlášť za situace, kdy právě lidé s disidentským myšlením měli počítat, že celá společnost bude veškeré kroky prezidenta, který během krátké doby zazářil na veřejnosti, posuzovat ostřížím zrakem.

Na to dokonce po své zkušenosti po prvním vězení v textu Moje story upozorňoval sám Václav Havel, když zjistil, že si ho společnost postavila na piedestal. Tehdy napsal asi toto: V lidské povaze zvláště v tradičně demokratickém českém prostředí, existuje určitá podvědomá nechuť k těm, kteří se ocitnou příliš vysoko, takže hrozí nebezpečí, že jejich autorita v jejich očí překročí únosnou hranici.
A teď cituji přesně: „Tato v podvědomí zasutá nechuť k „vyčnívajícím“ spoluobčanům a bytostná potřeba je depatetizovat čeká přirozeně na první příležitost, aby se uplatnila.“

Jde bezpochyby o zdravý sebeobranný reflex každé demokratické mysli, ale ani s ním Kancelář prezidenta republiky bohužel nepočítala. Proto by se na tuto kauzu nemělo zapomenout, i když nominant pod tlakem novinářů a senátorů sám odstoupil. Lidé, kteří slouží vzorně všem režimům, na Ústavní soud nepatří, protože jsou poznamenaní vytěsněným svědomím.

Napsáno pro ČRo Plus.