Otázky typu: Proč píšete? Kde berete nápady? Baví vás to ještě, když je vám tolik let?

Tyto otázky dostávám na besedách, ale i na ulici dost často a většinou na ně odpovídám předem naučenou větou: A co mám dělat, když všechno ostatní umím ještě hůře a něčím se živit musím. Když jsem tuto frázi řekl i jednomu známému, zastyděl jsem se a slíbil jsem mu, že se pokusím odpovědět vážně. A tady je moje odpověď:

Úžas je impuls k myšlení, řekl Aristoteles. A strach, že myšlenku, která mě napadla, zapomenu, je důvod ke psaní, k zanechání stopy, která může vést k dalšímu úžasu: Tak se rodí věty každého asi nejen mého textu. Někdo si je pamatuje a teprve když je má v hlavě pěkně srovnané jako ve skladišti, přenese je na papír. Jiný, jako třeba Václav Havel, si konstrukci úžasu kreslil na papír jako graf. Milan Kundera se nechal svými nápady sám překvapovat: konstruoval je jako apokryfy. Já začínám myslet, jen když píši. Na slepo, jen tak v hlavě, když slova nevidím na papíře nebo na obrazovce, málokdy se pohnu z místa. Myšlenku potřebuji vidět.

Aristoteles, který zemřel 322 let před naším letopočtem, měl pravdu – důležitý je i pro mě prvotní úžas: Někdy je to vzpomínka, která se ve mně vynoří a zaujme mě už jen tím, že se ze mě nevypařila, že zůstala někde ve mně pevně uložená, že měla těžkou kotvu jako slova filozofa Aristotela. Vyžaduje to i ve stáří duši dítěte. Pozornost a otevřenost vůči všemu. Pokud jsme ji v sobě neudusili, nikdy se nemůžeme nudit či jen nevrle naříkat, protože úžas v nás může nastartovat nekonečný řetěz. Takhle naplněná existence je poděkování životu přesným slovem. Literatura narušuje obecně přijatou organizaci světa, protože je konkrétní, přesná, vyhýbá se všeobecnosti, která musí být falešná. Každý jsme jiný, a právě o vědomém zachovávání a pěstování jinakosti jde v každém kulturním výkonu. Politika či ideologie je všeobecná, literatura konkrétní, proto je ve sporu s vnucovaným obrazem společnosti, který má nějaké domácí bůžky a projevuje se panovačnou či zahořklou tváří. Úžas má vždy vlídnou tvář, protože je otevřený a ničím nesvázaný – úžas je projevem nekonečné vůle, před níž není nic nedosažitelné, nedostupné. Úžas je výzva k překročení všech zábran, překážek, zdí a obezliček, a tím nám otevírá cestu k relevantnosti napsaného, tedy správné syntaxe a eleganci stylu, který rozbíjí všechna klišé a zaprášené kontexty. Psaní je obhajoba jinakosti proti tekutosti: pokus zůstat sám sebou. I když, sotva jsem tato slova napsal, mně došlo, že už i tato věta je klišé. Zkusím to tedy jinak: Skutečné psaní je popis úžasu, který pomocí překvapivého spojení slov nutí čtenáře k zastavení, a tím i k přemýšlení: Rozbíjí tzv. konotační význam slova, který do jeho vnitřku byl vložen převažujícím míněním, které často převálcuje i osobní zkušenost. V tom je snad hlubší smysl tohoto řemesla zejména u nás.

Psycholog by namítl, že za tento neblahý stav ve střední Evropě může převaha kolektivního vědomí nad individuálním vědomím. Historik by asi upozornil zase na to, že u nás bylo nevolnictví zrušeno v roce 1781, ve většině západní Evropy ve čtrnáctém století a ve Skandinávii nebylo nikdy zavedeno. A cenzura byla poprvé zrušena v Anglii roku 1695, v USA o sto let později atd. U nás poprvé v roce 1989, tedy o tři sta let, respektive o dvě stě let později.

Jenže to už jsem od původní odpovědi trochu zabočil za roh. Navíc v posledních letech se zdá, že nás západní svět dohání. Společnost se tam silně polarizuje, což v důsledku znamená, že kolektivní vědomí i u nich nabývá na větším významu, než tomu bylo v minulém století.

Ale ať je tomu tak či onak: Píši hlavně proto, že ve mně, když se mi nějaká věta povede, stoupá hladina štěstí a protože skutečně nic jiného neumím.