V tomto mediálním souboji z minulého týdne předsedy ČSSD s romaciérem o míru pozornosti ve veřejném prostoru Jiří Paroubek rovněž vyhrál, stejně jako dvojice Paroubek - Kočka vytěsnila z médií duo Tlustý a Morava. Zdá se, že čas jako veličina proměnná nás přestal zajímat, důležité je jen teď a tady: aktualita. Jenže, jak už řekl kdysi filozof Hans-Georg Gadamer: Zpráva je jen taková událost, jejíž význam nabývá na hodnotě s přibývajícím časem.

Aktualita je naopak taková událost, jejíž největší hodnota je jen v momentě, kdy se stane a pak ztrácí na významu. Ergo kladívko: Platí otázka, jestli se zajímáme pouze o aktuality? Ne, odpověď je bohužel horší: Jsme aktualitou tak fascinováni, že i skutečné události degradujeme na aktuality a zacházíme s nimi jako s aktualitami, zajímáme se o ně jen chvíli, povrchně a neptáme se, jak mění naše okolí, vztahy i nás samotné.
Naše selhání můžeme docela dobře ilustrovat na mediálním souboji causy romanciéra Milana Kundery s volebním vítězstvím politika Jiřího Paroubka a jeho ohlasem v médiích.

V prvé řadě mě překvapilo médium, kde vyšel původní článek v pondělí 13.10.2008 o údajném udání Milana Kundery agenta-chodce pana Dvořáčka ze 14.března 1950, tedy jinak velmi seriózní Respekt, který se snad nejhlasitěji pár dní před tím vyslovoval proti používání skryté kamery v kauze Tlustý-Morava. Tehdy totiž Respekt hájil klasickou rešeršní žurnalistiku proti investigativní a právě jedna ze základních zásad této žurnalistické práce je převzata od historiků: podle nich jeden jediný, dále neověřený a nepotvrzený pramen starý údajně 58 let, byť vypadá na první pohled hodně věrohodně, nic či skoro nic nedokazuje. Každý údaj má být zasazen do kontextu a ověřen ze tří nebo alespoň ze dvou zdrojů, ale pouhou zmínku paní Militké (tehdejší spolubydlící na koleji, kde žil i Kundera), že manžel pan Dlask se jí svěřil těsně před smrtí o tom, že o Dvořáčkovi řekl Milanu Kunderovi, nelze brát - podle mě - jako hodnověrný druhý zdroj. Takže toto rešeršní pravidlo tu nebylo dodrženo.

Podle pozdějšího sdělení historika Zdeňka Pešata, jejich kolegy, studenta z Karlovy univerzity, udal pana Dvořáčka naopak pan Dlask (student estetiky), který se mu tehdy sám přiznal. Když budeme spekulovat, můžeme si dovolit říci, že to mohla být dokonce pomsta StB, nastrčená časovaná bomba z konce osmdesátých let, třeba za Kunderův esej o Husákovi jako o „prezidentu zapomnění“ či za esej o „únosu střední Evropy“. Nebo pomsta milence Militké studenta Dlaska, kterého nenechala u sebe ten večer přespat a který se mohl obávat, že se znovu oživí vztah se starou známostí a šel pana Dvořáčka udat pod cizí identitou? Nebo, jak spekuloval historik Pavel Kosatík, pan Dlask byl agentem StB a aby nebyl prozrazen, napsali tam Milana Kunderu atd.

Mně v této cause chybí průkazný motiv a jak víme od kriminalistů, ten je vždy velmi důležitý, a je pro mne nevysvětlitelnou záhadou, že by existenci takového dokumentu nevyužila Státní bezpečnost, aby Milana Kunderu vydírala. Problém tedy je v žurnalistické neprofesionalitě, v nedotažené rešerši, pomocí které se Respekt a jiná média snaží donutit Milana Kunderu, aby promluvil o něčem, co se podle něj nestalo, což je metoda, kterou používalo StB.

Místo, abychom pojmenovali nebezpečí, na které causa ukázala, tedy vnášení této estébácké metody do veřejného prostoru na začátek XXI. století, jenž oživuje ducha padesátých let a znovu v lidech vzbuzuje vzájemnou podezíravost, slavíme Paroubkovo vítězství či na něj hudrujeme. Co bylo před týdnem nás už vůbec nezajímá, ač nás to ohrožuje mnohem víc než oranžové vítězství, protože v atmosféře podezíravosti se nejlépe daří tomu nejodpornějšímu politikaření, ať je u moci kdokoliv.