Ústavní soud ve středečním nálezu konstatoval, že Lisabonská smlouva není v Senátem zmiňovaných dotazech v rozporu s právním pořádkem České republiky. Tato zpráva je ale dobrá jen napůl jako výrok o „chytré horákyně“, protože vítězství aposteriorního nálezu nad apriorním, tedy zkušenostního, který výklad atomizuje, nad apriorním posouzením, který by smlouvu posuzoval jako celek, dovoluje pokračovat ve hře na odkládání.

Proto se lze úspěšně domnívat, že takovéto vyznění rozsudku je výsledkem kompromisu mezi těmi ústavními soudci, kteří by rádi pomohli prezidentu Klausovi smlouvu definitivně zablokovat, a těmi, kteří naopak by rádi zabrzdili všechny naše zdržovací manévry.

Přesto lze ale i tento nález číst jako další stupeň v emancipaci justice od exekutivy, který nastartovala před lety předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, který pokračuje alespoň částečně i tímto nálezem a v němž hodlá dále pokračovat i v těchto dnech nově zvolený prezident Soudcovské unie, který by rád ještě více zajistil samostatnost předsedů a místopředsedů soudů na exekutivě (hlavně na ministerstvu spravedlnosti). V době, kdy politika je řízena převážně marketingovými úvahami, je právě dělba moci mezi moc ústavodárnou, exekutivní, soudní a mediální důležitější než volby.

V tomto směru jsme tedy učinili další krok ke standardní demokracii, v níž společnost se umí účinně bránit proti těm, co dosáhli vysokých funkcí a jsou o sobě přesvědčeni, že jsou „držiteli jediné možné pravdy“ a kteří se – jak připomínal profesor Vladimír Čermák, bývalý soudce ústavního soudu, když citoval Platóna - obklopují „trubci bez žahadel.“

Nepříjemný moment takového nálezu naopak spočívá zase v tom, že – jak už bylo vidět z následného vystoupení prezidenta Klause, který vyzval poslance a senátory, aby vznesli námitky proti dalším článkům smlouvy – je možné protahovat řízení velice dlouho, což hlavně v mezinárodních vztazích činí naši republiku nečitelnou. Nikdo neví, co od nás – tedy od vlády – může očekávat, pokud smlouva nebude schválena. A protože Evropská unie bude v ratifikačním procesu zcela bezpečně pokračovat, naše předsednictví – jak už bylo mnohokrát řečeno – bude zpochybněno. Těžko může někdo brát vážně třeba fotbalového soudce, který veřejně neuznává či zpochybňuje obecně přijatá fotbalová pravidla.

Podle některých ústavních právníků je proto takovýto aposteriorní nález, který smlouvu atomizuje, v rozporu se zásadním úkolem Ústavního soudu, jenž má mezistátní smlouvy posuzovat výhradně apriorně jako celek, a tím zabezpečovat zřetelné postavení republiky v mezinárodním provozu. Za jednotlivosti zodpovídá poslanecká sněmovna.

Za zmínku jistě stojí i dikce protestů Václava Klause proti smlouvě, která často operuje s pojmy jako „svrchovanost českého lidu“, a tím evidentně útočí na city, jež tím povyšuje na hodnoty.

Tohle nebezpečí připomínal v minulých týdnech tak často zmiňovaný Milan Kundera již od šedesátých let, když říkal, že neurčitost lásky nahrazuje často jasnost zákona, a tím se nám podařilo sentimentalizovat i vůli k moci. Jenže toto je právě projev typický pro ruskou „jinou civilizaci“, která neprošla renesancí, a proto v ní nefunguje rovnováha mezi rozumovostí a citovostí, jež vládne v západní Evropě od XVIII. století. Citově lze samozřejmě Lisabonskou smlouvu odmítat, ale rozum Evropy velí, že chceme-li ve XXI. století obstát, musíme vystupovat jako větší a nepřehlédnutelný celek.