Novinář Ferdinand Peroutka v Budování státu v roce 1930 napsal: „Vývoj udělal z moderních Čech zemi mírnou a štítící se obětí přílišných. Do české politiky dostal se prvek radikalismu teprve, když to dovolovala konjunktura. Dokud byla možnost, že Rakousko-Uhersko zvítězí a pomstí se odbojnému národu, dotud byl oportunismus z české politiky nevyhladitelný.“

Tato diagnóza platila na naše chování i v roce 1989, kdy se 17. listopadu ne naši občané, ale naše děti, studenti, vzbouřili a totalitní policie je po návratu z Albertova a Vyšehradu, kde proběhla oficiálně povolená demonstrace (na kterou se cestou do středu města nabalovali další lidé, až jich prý bylo údajně kolem 50 000, studenti se sjeli z celé republiky), brutálně zmlátila na Národní třídě, kam údajně neměli dojít.

Vznikla fáma, že jeden ze studentů, Martin Šmíd, na následky zranění zemřel. Zpráva se dostala do světových médií, to rozzlobilo nejprve herce, kteří vyhlásili 18. listopadu v Realistickém divadle (dnes Švandovo divadlo) stávku a k nim se teprve postupně začali přidávat ostatní občané.

Jenže to bylo dávno poté, co v Polsku se svobodně diskutovalo a připravovaly se řádné volby, co ve Wroclawi byl oficiální koncert Karla Kryla a dalších písničkářů v nabitém městském divadle, co z Maďarska i od nás odjeli východní Němci do SRN a po 9. listopadu, kdy padla Berlínská zeď: později už svrhnout režim snad ani nešlo. Dne 17. listopadu 1989 přetrvával totalitní systém (definujeme-li ho vládou jedné strany, neexistujícími svobodnými volbami a centrálně řízenou ekonomikou) už jen u nás a v Rumunsku (Nicolae Ceausescu byl popraven v Bukurešti 25.12.1989).

Atmosféra v Praze ale byla napjatá již od lednových dnů, kdy policie rozehnala ty, kteří chtěli uctít památku Jana Palacha, který se v Praze na Václavském náměstí upálil 19 .ledna 1969, tedy před dvaceti lety, na protest proti okupaci Sovětským svazem.

Poté, v červnu 1989, následovala petice Několik vět, která požadovala propuštění politických vězňů, svobodnou činnost sdělovacích prostředků a nezávislých občanských iniciativ a povolení konání veřejných diskusí o všech otázkách dějin, politiky a ekonomiky. Výzva měla čtyři ručitele: Václava Havla, Jiřího Křižana, Stanislava Devátého a Alexandra Vondru. Tato petice byla první výzvou, pod kterou se podepsalo záhy 1800 lidí, většinou již nedisidentů, novinářů, herců, umělců, o měsíc později to již bylo 10 000 a na podzim dokonce 40 000 lidí, a to nejen z Prahy a velkých měst.

Praha byla od začátku listopadu obležená západními novináři z celého světa a jak mi o pár dní později (pro knihu Výslech revolucionářů z listopadu 1989) vyprávěl Alexander Vondra, reportéři vůbec nechápali, proč se u nás nic neděje. The International Herald Tribune dokonce uveřejnil článek o tom, jak se pražská opozice „noří v bahně“. Zřejmě chtěli naše disidenty popíchnout k akci.

Bylo to ale zbytečné, konec režimu si de facto zrežírovali komunisté a policisté sami: Komunisté tím, že nahráli pověstný Jakešův projev z Červeného Hrádku, v němž řekl: „Jsme sami, jako kůl v plotě,“ který někdo z nich vynesl, to začali sami a policisté mlácením na Národní třídě změně dali poslední impulz. Disidenti jen projev nechali přes cizí diplomaty propašovat do Mnichova, do Svobodné Evropy, která ho s komentářem Milana Schulze mnohokrát vysílala. Demonstrace v Praze na Národní třídě měla hlavní heslo: Nechceme kůl v plotě, tedy požadovala odstoupení prvního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše. Dále se skandovalo: Jakeše do koše, Na Štěpána bez Štěpána, Mohorita od koryta, Komunismus komunistům…

Disidenti v čele s Václavem Havlem měli konec režimu „naplánovaný“ až na 10. prosince, kdy na Palackého náměstí v Praze, na Den lidských práv, chtěli svolat demonstraci signatářů Několika vět (když akci chystali, bylo jich 38 000). Plánovaná demonstrace se ale nekonala: Místo toho začaly o něco dříve kvůli masakru na Národní třídě demonstrace v Praze na Václavském náměstí, kde se zvonilo klíči, a později na Letné. Demonstrací se již zúčastnily statisíce lidí. A dne 10. prosince naopak už byla ustavena vláda národního porozumění v čele s Mariánem Čalfou, členem KSČ.

Jenže to všechno začalo kvůli lži: Martin Šmíd, syn novinářky Jany Šmídové z deníku Svobodné slovo, byl zdravý a živý doma. Dálnopisy světových agentur chrlily zprávy o Šmídově smrti, do světa ji pustil Petr Uhl, na jevišti divadel o tom hovořili stávkující ředitelé a Janu Šmídovou nikdo neposlouchal.

Nebezpečné otázky proto zní: Můžeme být na takovýhle začátek změny hrdí, když o žádnou revoluci nešlo a když odpůrců režimu bylo tak zoufale málo? Nepředznamenal právě tento snadný útěk starých mocipánů, za kterým nebyl žádný náš velký společný výkon, současné problémy? Když nebyla revoluce, nemohlo přece dojít k žádné očistě a nesmíme se tomu, co je dnes, vůbec divit. Naše současné rozhořčení je falešné jako řeči, které oslavují tehdejší „revoluci“. Pokud nepřiznáme, že si zase lžeme, nic se nezmění, jak ukazují zrovna výsledky agentury STEM ze 17. listopadu 2008. Preference sociální demokracie i po koalicích s KSČM dále rostou: mají už bezmála 38 procentních bodů.