Rozhovor s Jacquesem Rupnikem

Pátého listopadu 2008, den po zvolení Baracka Obamy, mně Jacques Rupnik z Bostonu, z Harvardovy (John Harvard byl zakladatelem) univerzity, poslal tento e-mail: „Den po volbách se jako většina lidí tady vzpamatovávám, panuje zvláštní nálada, už ne euforie včerejšího večera, ale jakési tiché porozumění, že se něco obrovského povedlo. A povedlo se to velkou záhadou voleb, která je podstatou velkého zázraku demokracie (na rozdíl od těch ukradených na Floridě v roce 2000): volba každého jednotlivce za záclonou ve volební místnosti se promění v kolektivní vůli-vzkaz, která překvapí nejen samotné voliče, ale celý svět. Zvolen byl sedmačtyřicetiletý černoch, jehož otec je z Keni, který vyrostl v chudé rodině na Havaji, ale mohl vystudovat práva na Harvardu a stát se prezidentem první světové mocnosti. A to se stalo v zemi, kde před čtyřiceti lety byl zavražděn Martin Luther King po slavném projevu I have a dream, Mám sen, a tento sen se začíná uskutečňovat.

Jde o velký průlom, ne úzce politicky vzato, ale hlavně o průlom v oblasti společenské psychologie. Padá bariéra rasová, což ocení obzvláště ti, co znají trochu americké dějiny. Otcové zakladatelé začali slavným „All men are created equal, and this is a self-evident truth, všichni lidé se narodili (byli stvořeni) jako sobě rovní, a to je samozřejmá pravda,“ ale zároveň vlastnili otroky. Před skoro 150 lety kvůli tomu vypukla válka Severu proti Jihu a až v šedesátých letech vrcholil boj za občanská práva a přišel konec segregace. Bez těchto událostí a později Colina Powella a Condoleezzy Riceové jako ministrů by nemohl být Obama nikdy zvolen… V roce 1968 byl natočen slavný film se Sidney Poitierem Hádej, kdo přijde na večeři - o tom, jak si běloška, vysokoškolačka z dobré rodiny, pozve na večeři černocha, svého přítele, kterého nakonec rodiče akceptují. Včera si kladli otázku: „Hádej, kdo se přistěhuje do Bílého domu?“

Věříte tomu, že tato volba bude skutečně znamenat začátek post-rasových Spojených států?
Toto slovní spojení bylo použito ve Spojených státech během kampaně a někteří tím vysvětlují i Obamův úspěch, ale současně je třeba rozlišit složitou skutečnost rasové otázky, která ze dne na den nezmizí, jeho styl, dikci a slovník, protože on opustil všechny zvyklosti černošských politiků, tak jak je Amerika zná.

Myslíte všechny od Luthera Kinga až po Condoleezzu Riceovou…
U Colina Powela, Riceové, kteří nikdy nebyli zvoleni, a celé řady starostů velkých měst se již blížíme něčemu jinému, protože zde se černošská politika neidentifikuje jen s jednou komunitou a ztrácí protestní styl jako měl Jesssy Jackson, kongresman, který se dokonce jeden čas ucházel o místo kandidáta demokratické strany na prezidenta. Celou dobu ale představoval jen hlas protestujících…

…a proto nemohl vyhrát…
…dokud je politik uzavřen v kategorii protestního politika, může být úspěšný jen ve své komunitě, ale to je tak asi všechno. Tohle si Obama zřetelně uvědomil. Myslím, že rozhodující moment v jeho kampani byl ten, když na něj vytáhli začátkem roku 2008 výroky pastora Wrighta, který ho nábožensky vychovával a který byl známý tvrdými výroky vůči Spojeným státům. Obama na ně musel reagovat a učinil to neobyčejně chytře a působivě. Tehdy pronesl svou nejlepší řeč, a taky to byla jediná řeč, kterou za něj nemohl nikdo napsat, žádný jeho speech-writer, takovou řeč mohl vyslovit jen člověk, který tohle prožil. Z tohoto projevu je jeho věta: Já nemohu zapřít černého reverenda Wrighta o nic víc, než nemohu zapřít svoji bílou babičku, která mě vychovala a která se bála černochů, protože je považovala za zloděje. V podstatě Obama řekl: Protože chápu obojí strach, já jsem ten, který tyto obavy může překonat. Protože to chápu a nejsem v zajetí těchto opačných strachů, jsem to právě já, který může překonat identitu založenou na strachu z toho druhého.

Tento jeho projev měl ve Spojených státech obrovskou odezvu a byl srovnáván s projevem Lincolna během slavné debaty s Douglassem v XIX. století. Jiní zase jeho výřečnost a schopnost oslovit celou společnost srovnávají s J. F. Kennedym... V tomto smyslu je tedy Obama post-rasový kandidát, ale to neznamená, že Spojené státy jsou post-rasovou společností. Je to vidět i z čísel: 45 procent bělochů hlasovalo pro Obamu: je to obrovský úspěch, ale je to jen 45 procent. U černochů to je 95 procent.

A jak je to u hispánců, kterých je ve Spojených státech asi nejvíc?
Tam pro Obamu hlasovaly dvě třetiny, což bylo velmi důležité, protože se předpokládalo – a s tím si hrála v primárkách i Hillary – že oni budou spíš rasisté. Tak to v menšinách bývá, že jsou rivalové, že stojí proti sobě… Zřejmě sehrálo roli to, že se dokázali snáze identifikovat s příběhem nového imigranta. Ale je třeba říci, že rasový problém zvláště na jihu zůstává.

Barack Obama se stal již před svým zvolením 44. prezidentem Spojených států velkou ikonou, do které si všichni mohli promítat své sny jako na bílé plátno. V Berlíně ještě před volbami ho vítalo 200 000 lidí a v USA mu dalo hlas přes 30 milionů občanů (nejvíc v historii amerických voleb a jeho kampaň byla nejdražší v dějinách USA), noviny oznamující jeho vítězství se tiskly tři dny, protože je chtěli mít lidé doma, například list The Washington Post nechal dotisknout přes 250 000 výtisků a na aukčním serveru eBay se vydání z 5. 11. na chvíli dostalo až na sumu 1200 dolarů, což je 23 600 korun. Není to trochu projev infantilní hysterie, která se může brzy přepólovat?
Když jsem viděl poprvé to množství Němců, které tleskalo a oslavovalo Obamu, tak jsem si řekl, to je špatná zpráva pro Obamu, protože když je někdo populární v Evropě, doma neuspěje. V Evropě byl populární Kerry, prohrál…a tak to bylo i s ostatními, jako třeba s Al Gorem.

Jenže ti nikdy neměli Obamovo charizma…
Pozor, Al Gore měl za sebou celá devadesátá léta úspěšné ekonomiky a intelektuálně byl alespoň o hlavu výše než Bush, ale dával to příliš najevo a v lidovém americkém prostředí to neuspělo.

Tentokrát vysoký Obamův intelekt nevadil, za což může z velké části zavržení Bushovy administrativy, která byla nejen nepopulární v celém světě, ale v druhém období i doma především u mladých, kteří z 75 procent hlasovali pro Obamu. Jeho vítězství je tedy taky generační fenomén.

Ale nejen to. Je tu cítit úleva po „době dusna“. Známý profesor mezinárodních vztahů z Harvardu Stanley Hoffman právě slavil osmdesátiny. Původem z vídeňské židovské rodiny, přežil válku a vystudoval ve Francii jako odchovanec Raymonda Arona a v padesátých letech odjel učit do Ameriky. Na kolokviu, které bylo věnováno jeho dílu, srovnával pocit úlevy a osvobození, který ráno po zvolení Obamy sdílel s mládeží v Cambridge, s tím, co prožil jako mladý chlapec v malém městě jižní Francie na konci války v létě 1944…

A co Obama znamená pro ostatní svět?
Pokud jde o Evropu a vlastně zbytek světa, všichni, kromě zemí střední Evropy, čekali na konec Bushovy éry a možnost hledat nový vztah k Americe, a tím také umožnit důležité rozlišování mezi „anti-bushismem“ a antiamerikanismem. Nárůst antiamerikanismu v tomto desetiletí nemá v dějinách obdoby, protože poprvé nešlo o zavržení jedné akce, jako byl Vietnam či Irák, ale o hlubší odlišnou orientaci. Někteří dokonce tvrdili, že to je ten druhý „střet civilizací“, mezi Evropou a USA, protože ze Spojených států se stává nacionalistická teokracie, zatímco Evropa se stává sekularizovanou a postnacionalistickou. Zatímco Bushova Amerika národní vášně dávala do popředí a spojila je se svou planetární misí, Obamova Amerika takto chápanou „misi“ odmítla a nabízí jiný vztah k vnějšímu světu, změnila slovník.

Ale není to jen logická reakce na zhroucení představy o jednopolárním světě? Dnes se zdá být zřejmé, že XXI. století bude multipolární…
Padla iluze o možnosti nastolit unipolární svět, která převládla po vítězství USA ve studené válce. Je to moment vystřízlivění a jistého vyčerpání. Na tom se podepsala válka v Iráku, kde myšlenka, že všechno si vyřídíme sami, zkrachovala. A po tomto obrovském neúspěchu přišel někdo, kdo představuje jinou Ameriku, nešermuje americkou „imperiální“ misí a kultem síly, ale naopak probudil starý americký sen, a proto také to vzedmutí Američanů být u tohoto vítězství a mít na ten vítězný den nějakou památku, jak jste zmiňoval na začátku tohoto rozhovoru.

Jak si zdůvodňujete to, čemu se někdy říká Obamův efekt, a sice že Baracka Obamu volilo tolik bělochů a podporoval ho i nejbohatší Američan Warren Buffett? Podle průzkumů pro prvního černošského prezidenta hlasovali jednoznačně i lidé s příjmy nad dvě stě tisíc dolarů, tedy ti, co budou za Obamy muset platit vyšší daně…
Není stoprocentní pravda, že kdo je bohatý, je zároveň i hloupý. Jsou velice bohatí lidé, kteří přemýšlejí o světě a kteří cítí svou odpovědnost za tento svět. Bill Gates, který založil Microsoft, jako tehdy nejbohatší muž na této planetě založil nadaci a své peníze investuje do vzdělávání ve třetím světě. Warren Buffett zase podpořil Obamu, protože souhlasil s tím, že je třeba změnit hospodářskou politiku a daňový systém. Podobně se za Obamu postavila značná část intelektuálů, tedy univerzit na východním a západním pobřeží, a volili ho obecně lidé s vyšším vzděláním, a to jsou často právě ti lidé s příjmy kolem dvou set tisíc dolarů ročně.

Naopak republikáni vsadili na nejhrubější populismus: To, co Sarah Palinová předvedla a jakým slovníkem hovořila, tuto stranu degradovalo. Když se jí třeba zeptali, jestli v zahraniční politice bude věrná Bushově doktríně, tak odpověděla: Vy myslíte tím slovem světový názor? Bylo jednoznačně vidět, že neví, na co se jí ptají, a když se jí zeptali na vztah k Rusku, tak řekla: Rusko já dobře znám, protože bydlím na Aljašce, a když je dobré počasí, tak se na Rusko můžeme i dívat. Nemyslela to jako vtip. Když hovořila o domácí politice, stále mluvila k „Joe – šest – piv”, což je ten průměrný Američan, který si kupuje balení po šesti pivech atd. McCain zase přišel s „Joe – instalatérem” atd. Pseudolidovost měla vyhrát nad intelektuálem Obamou a nad elitami.

Tady byl jeden z důvodů Obamovy výhry: Po osmi letech Bushovy rétoriky už měli Američané hloupostí dost. V Čechách to nebylo vidět, ale Bush se vyjadřoval takovým způsobem, že skoro v každé větě měl nějakou gramatickou chybu, pletl si cizí slova, neznal dějiny atd. Můžete si koupit kalendář „bushismu“ a na každý den máte jeden jeho neopravený citát... Obama je pravý opak: vysoký intelektuál, a proto ho volili nejen vzdělaní lidé, ale i podnikatelské elity, které chtěly mít na postu prezidenta někoho, kdo světu rozumí, kdo obnoví image Spojených států. A někteří z nich jsou proto ochotní platit i větší daně.

Jsou tu vlastně dva proudy konzervativismu: jeden tradiční, který věří, že vzdělané a rozumné elity vědí lépe, co je dobré pro zemi, než prostý a dobovým náladám podléhající lid. A je tu populistický, silně antiintelektuální směr, který periodicky brojí proti elitám, establishmentu, showbyznysu západního pobřeží a intelektuálům východního pobřeží. Nedávno byly zpřístupněné další nahrávky telefonických rozhovorů prezidenta Nixona. Pár týdnů po drtivém vítězství ve volbách v listopadu 1972 řekl Kissingerovi: „Pamatujte, média jsou nepřátelská, profesoři jsou nepřátelé…“

Druhou ze tří částí tohoto rozhovoru zde naleznete ve čtvrtek