4. listopad 2008: Obamův svět (II)

05. 02. 2009 | 08:00
Přečteno 4962 krát
Druhá část rozhovoru s Jacquesem Rupnikem. První naleznete ZDE

Teď ke slibům Baracka Obamy: Kromě již zmíněného konce rasových problémů se říká, že Obama zastaví válku v Iráku, hospodářskou krizi, nastolí řádné vztahy s Ruskem a Čínou, která půjčila Americe obrovské peníze, dokáže se vypořádat s Íránem a Severní Koreou, chytí bin Ládina, zamezí radikalizaci v Pákistánu, navrátí prestiž USA, zreformuje zdravotnictví, zavede veřejné školství, sníží daně 95 procentům Američanů a ostatním zvedne daně z nemovitostí, pomůže střední třídě atd. Nemůže právě toto být jeho brzkým kamenem úrazu? Rychlý vzestup skrývá vždy nebezpečí i rychlého pádu kvůli zklamání a ty problémy, které jsem vyjmenoval, nemají rychlá řešení… Někteří komentátoři napsali, že si možná brzy bude Obama říkat: Co jsem komu udělal, že mě osud tak trestá… Role Mesiáše je nevděčná!

Existuje silné očekávání a heslo Obamy během kampaně bylo: Změna, ve kterou můžeme věřit! Jinými slovy jde o takovou změnu, která se dá prosadit. A protože má Obama jinou rétoriku, která nepasuje do zajetých politických kolejí, vzbuzuje u svých partnerů důvěru, což může způsobit i to, že se mu podaří věcmi pohnout. Ale je pravda, že jak s nimi pohne a jak dlouho to bude trvat, nikdo neví.

Problém samozřejmě spočívá v tom, že Obama vzbudil očekávání, ale k moci se dostává v období obrovské hospodářské krize, o které Evropa a střední Evropa obzvlášť ještě nic neví nebo nechce vědět. Zdá se, že to bude něco podobného jako krize po roce 1929, která se protáhla až do konce třicátých let. Jen ti, co si tuto krizi ještě pamatují, mají tušení, do čeho vstupujeme. Obama tohle ví a již nějakou dobu toho proto moc nenasliboval. Soustředil se na daně, protože propast mezi chudými a bohatými za posledních dvacet let rostla rychleji než za předchozích sto padesát let. Slíbil, že velké většině lidí daně sníží, ale že je zvýší pro nejbohatších pět procent obyvatelstva. Soustředil se na opomenuté široce pojaté střední vrstvy a vyhnul se planým slibům pro tradiční kategorie demokratických voličů. Tyto střední vrstvy, které zejména v poválečném období zaznamenaly velký vzestup životní úrovně (vlastní dům, auto, vysokou školu pro děti, prázdniny v zahraničí) naopak poznaly stagnaci nebo úpadek za posledního čtvrt století. Hospodářství rostlo, ale těžilo z toho hlavně těch nejbohatších pět procent či dokonce jedno procento, které vlastní skoro čtvrtinu veškerého bohatství.

A proto také vyhrál Obama, jako v těchto debatách vyhrával během kampaně. Navíc mu pomohla Sarah Paulinová, když prohlásila, že tam, odkud pochází, není patriotické platit daně. A jak hodláte financovat „patriotickou válku“ v Iráku nebo záchranu bankovního sektoru, když ne z kapsy daňových poplatníků, ptali se samozřejmě demokraté i mnozí republikáni, kteří považují placení daní za základní občanskou povinnost: „No taxation without representation,“ je jeden ze základů americké demokracie.

Hlavní úkol, který na Obamu čeká, je ekonomický: Je těžké říci krachujícím třem největším automobilkám, které byly celé minulé století symbolem amerického průmyslu, že nedostanou žádné peníze, když před pár týdny dostaly krachující banky skoro bilión dolarů. Je těžké říci: spasili jsme hráče rulety ve světovém kapitalistickém kasinu, ale necháme na pospas krachující průmysl. Taky by se dalo říci: republikáni spasili banky, demokraté budou muset zachránit průmysl. Nevím, jak to dopadne, ale tlak v tomto směru je na Obamu velmi silný.

Třetí úkol představuje zdravotnictví. Všeobecné zdravotní pojištění je dlouho očekávaná reforma v zemi, kde je 40 milionů lidí postrádá. A to bude vyžadovat značné finanční prostředky. Jenže – a to je třeba zdůraznit – jsme teprve na počátku krize, která většinou mívá dvě nebo tři vlny a my máme zatím za sebou jen jednu vlnu, proto všechno může být úplně jinak: ještě nejsme na dně.

Tedy krize buď omezí Obamovu možnost splnit očekávání a on bude muset přijmout Churchillovu rétoriku o krvi, potu a slzách, nebo se Obama stane skutečně mimořádným prezidentem a krizi využije k hluboké změně. Pak by se mohl zařadit mezi největší prezidenty v dějinách USA, jako se dnes říká, že George W. Bush bude považován za nejhoršího prezidenta v dějinách USA.

Můžete být konkrétnější? Jak by taková změna mohla vypadat?
To je těžké formulovat za něj, ale je známo, že právě v krizových situacích lze dělat velké změny. To ví pravice i levice. Pravice a radikálně tržní stoupenci Chicago school Miltona Friedmana to mimochodem provozovali v Chile s generálem Pinochetem, s Jelcinem hned po pádu Sovětského svazu, v Polsku radikální reformu po zhroucení komunismu prosazoval Jeffrey Sachs s Balcerowiczem atd. V takových situacích nastupuje šoková terapie.

Myšlenka, že po politickém šoku můžete zavést razantní ekonomické změny, je velmi důležitá. Podobně – i když v jiném kontextu – si vzali všechnu moc do svých rukou George W. Bush a Cheney po 11. září a prosadili Patriot Act a další opatření oklešťující občanské svobody, což by za „normálních“ okolností nebylo možné. Když se v polovině září 2008 začaly hroutit banky, ministr financí Henry Paulson, sám bývalý ředitel banky Goldman Sachs, chtěl nechat na jejich záchranu odhlasovat 700 miliard dolarů s odůvodněním na pouhé dvě a půl stránky, které mu mělo dát veškeré pravomoci a vůbec žádnou odpovědnost, ani možnost případného soudního řízení. Jste v šoku, svěřte mi všechnu moc a vaše peníze.

Proto je na řadě otázka: K jaké transformaci může využít krize Obama? I druhá strana politického spektra může využít šoku z hospodářské krize k prosazení změn jiného typu. Podobně Roosevelt nevyhrál volby ve třicátých letech tím, že by říkal: já zavedu New deal, ale když viděl, v jaké krizi je země, udělal ze státní moci klíčové ekonomické centrum a začal s tzv. velkými projekty.

Připomeňme, že tenkrát tímto krokem zachránil americký prezident nejen hospodářství, ale i demokracii, a díky tomu se mohly Spojené státy úspěšně zúčastnit i II. světové války. Veřejný sektor proto hrál v USA důležitou roli až do sedmdesátých let. Nepromarnit tuto krizi, to je výzva pro Obamu.

Nebojíte se toho, že nemá žádnou zkušenost s exekutivou, že nikdy nic neřídil, byl jen zákonodárcem, a to pouze jedno funkční období…
Obama v tomto směru velkou zkušenost skutečně nemá, ale má kolem sebe velmi zkušený tým, přebírá staré borce z éry Clintona a zahraniční politiku bude řídit Hillary Clintonová, obranu Robert Gates, jediný „pozůstatek“ z Bushovy vlády, takže jistá kontinuita v tomto oboru zdá se bude. Dokonce bych si dovolil říci, že příliš zkušenosti může být někdy na překážku. Zkušenost také znamená příliš závazných vazeb, na které člověk musí brát ohledy, a rovněž nese s sebou spousty starých zvyklostí a způsobů myšlení.

Přejděme k zahraniční politice: současné Rusko se dostává do hospodářské krize, propad se odhaduje až na 70 procent a dolarové zásoby by za takové situace prohospodařilo prý za rok. Rusko na takovou situaci umí reagovat jen jedním způsobem: hledat si nepřítele jak vnitřního, tak vnějšího, a přichází prezident, který k němu bude vstřícnější… Ruský imperialismus a nacionalismus sílí nevídaným tempem každým rokem. Jak za této situaci rozumět jeho výroku, že zastaví ruskou agresi?

V zahraniční politice budou prioritou dvě války: slíbené stažení vojska z Iráku do léta 2010 a rychle se zhoršující situace v Afghánistánu, kam Obama slíbil poslat dalších 10 000 vojáků. Zbigniev Brzezinski už varuje, že můžeme zopakovat sovětskou zkušenost před dvaceti lety. Tak jako si Moskva tehdy myslela, že tam najde pro-komunistickou elitu, mýlí se Washington, jestli se spoléhá na afghánskou demokratickou elitu. Ocitnou se souběžně ve válce v Iráku, Afghánistánu, ale možná také v Pákistánu a Íránu. To by byl recept na dlouhodobé ukončení americké převahy na mezinárodní scéně.

Připomeňme ještě zjištění, že finanční krize je amerického původu, ale dotkla se celého světa, tedy Evropy i Ruska a Číny. Svět je skutečně globalizován a silně propojen a na zachování tohoto systému mají dnes zájem všechny strany, zvlášť když mají většinou všichni peníze uložené ve Spojených státech, proto jim také Čína půjčila. Navíc je tu Reaganovo dědictví: tento prezident zadlužil zemi víc než všichni američtí prezidenti dohromady.

Ale zpět k zahraniční politice: Obama přichází v době, kdy je konec unilaterální politiky a všem bez iluzí a bez podmínek nabízí dialog, hledání společných cílů, a to platí především pro spojence, ale i pro ostatní svět, tedy i pro Rusko, a říká: není v našem zájmu, aby se Rusko do sebe uzavřelo a trpělo jakýmsi výmarským syndromem ublíženosti a uraženosti, z kterého se může zrodit agrese. Proto musíme Rusům jasně říci, na čem jsme ochotní se dohodnout a kde jsou hranice nepřijatelného. Určitě se Obama bude snažit řešit vztah k Íránu, a proto bude potřebovat spolupráci Ruska. Bude se snažit, jak zmínil v kampani, s Teheránem bez podmínek i hovořit. Když jednání neuspěje, říká, vyvodíme z toho závěr, a tam bude důležitý moment pro vztah s Evropou a Ruskem. Je řada důvodů, od boje proti terorismu k nukleární proliferaci a vztahu k Íránu, od energetiky po stabilitu Ukrajiny, proč je třeba jednat s Ruskem. Pokud potřebujeme energii z Ruska, musíme s nimi uzavřít dohodu. Alternativní zdroje vše nevyřeší. Bohužel většina zemí, která má naftu, není demokratická a není ani nakloněná Západu. Ale zároveň bude třeba vymezit si priority a jasně dát najevo, co je přijatelné: že by Rusko chtělo znovu ovládnout bývalé sovětské republiky, nemluvě o zemích střední Evropy.

To asi ne, ale vliv tu budou chtít mít co největší, a o to jde…
O to se snaží každý. Vliv ještě neznamená nadvládu. Číňané chtějí mít taky vliv v Africe a v Latinské Americe. Evropa chce mít vliv na Ukrajině či na Kavkazu. Rusové se snaží obnovit svůj vliv na Balkáně. Můžeme z toho mít obavy, ale země Balkánu se raději orientují na EU a na ty, které vstoupily do EU a do NATO. Problém vidím jinde: za prvé ve stále se zužujícím prostoru svobody projevu a možnosti opozice v Rusku. Nejde o jednotlivá opatření, jako je třeba možnost považovat styk se západními badateli za špionáž nebo pojmenování nejvyšší hory Elbrusu „štít rozvědčíků“! Jde o trend tohoto desetiletí, kde ustupují demokratické výdobytky a nastupují osvědčené bezpečnostní složky. Za druhé: v pásmu mezi Ruskem a střední Evropou je nejdůležitější Ukrajina. Válka v Gruzii byla jen varováním pro to, co by se mohlo stát na Ukrajině, a to je klíčová strategická otázka pro Rusko i pro Evropu.

Jenže na Ukrajině postupují stejně jako v Gruzii, podle stejného scénáře rozdávají na potkání ruské pasy… Nebojíte se rozdělení Ukrajiny?
To si dovedu představit jen tehdy, kdyby se tamější vláda, tzv. „oranžová koalice“ z prosince 2004 (která se mezitím již dvakrát rozpadla), rozhodla pro otevřenou konfrontaci s Ruskem, třeba v souvislosti se vstupem do NATO. Aliance mezitím tuto možnost odložila na neurčito a premiérka Tymošenková, na rozdíl od prezidenta Juščenka, odmítla „gruzínskou“ strategii pro Ukrajinu.

Nemáte obavy z toho, že od výstavby protiraketového štítu v Polsku a České republice Spojené státy teď ustoupí? Vyjádření Obamy a listopadové prohlášení Sarkozyho (v roce 2008) ukazují tím směrem a některé elity střední Evropy v tom možná přehnaně vidí dokonce možný „druhý Mnichov“, a kvůli tomu se ještě víc přiostří rozkol těchto zemí s EU, což bude mít za následek vzestup nacionalismu, kterého využije Rusko…
Nevíme ještě, jak se rozhodne nový prezident. Ministr obrany Gates přišel z Bushovy vlády, a tudíž může prosazovat pokračování projektu. Jsou tu ovšem i opatrnější poradci prezidenta.

S termínem „druhý Mnichov“ mám potíž, i když chápu pokušení jej použít. Je totiž používán v nejrůznějších okolnostech. Helsinská dohoda z roku 1975 byla tehdy v některých kruzích prezentována také jako „nový Mnichov“, zatímco dnes víme, že ač byl původně sovětský záměr potvrdit svou sféru vlivu, výsledek byl opačný a východoevropský i ruský disent mohl tento proces využít. Je to zkratka pro západní zbabělost, někdy oprávněná, ale někdy také ne. Nedávno prezident České republiky přirovnal setkání představitelů čtyř zemí EU, členů G8, Británie, Francie, Německa a Itálie kvůli finanční krizi s Mnichovskou konferencí Chamberlaina a Daladiera s Hitlerem a Mussolinim v září 1938! Slovo „appeasement“ bylo použito jako argument pro podporu války v Iráku. Termín „druhý Mnichov“ byl také použit pro ruskou intervenci 8. srpna 2008 v Gruzii: velmoc využije menšinového problému proti sousední malé zemi.

Mezi tím ale The New York Times 7. listopadu 2008 vydal celostránkový článek, který podrobně popisuje, jak bombardování Osetska začal Saakašvili, čímž dal Rusku příležitost, na kterou čekalo. To je, chceme-li pokračovat s pochybným srovnáním, jako kdyby Beneš v roce 1938 začal bombardovat Sudety… Skutečné „mnichovanství“ by bylo vzít Gruzii do NATO a potom v případě konfrontace s Ruskem nesplnit spojenecké závazky. A myslíte si skutečně, že Spojené státy či země západní Evropy jsou ochotny vstoupit do války s Ruskem kvůli Gruzii?

Mimochodem průzkumy veřejného mínění, které zveřejnil v září The Financial Times, ukazují, že sice roste na západě obava z Ruska, ale pouze v Británii a Francii (které se právě podílely na Mnichovské dohodě) by většina obyvatel podpořila vojenskou podporu baltským zemím v případě ohrožení.

To podstatné, co musíme řešit, jsou rozdíly v hodnocení Ruska, které souvisejí s odlišnou historickou zkušeností, a rozdíly v hodnocení nebezpečí. Druhá věc je, že tento projekt „hvězdných válek“ není zcela nový, ale zároveň zatím není vůbec vyzkoušený a nikdo si také netroufá říci, že tento štít zaručí bezpečnost Evropy. Je tedy brán především jako test loajálnosti vůči americkému spojenci. V této situaci, kdy je třeba pracně hledat společného jmenovatele, byl výrok Sarkozyho o možném odložení rozhodnutí o raketách naprosto nešťastný, protože takto nemohl mluvit jménem celé Unie.

Ale ať už je to s účinností štítu jakkoliv, zrušit celý projekt se stává téměř nemožným, protože by to mohlo být chápáno v Moskvě jako ústupek pod jejím tlakem a vyhrožováním. A jsme zpátky u „mnichovanství“

Jenže pro Poláky a Čechy má umístění radaru či raket velký symbolický význam, což je víc než praktický význam, a vaše odvolání na EU a NATO ve střední Evropě jako na záruku bezpečnosti mnoho lidí až tak vážně nebere, protože se starou Evropou jsme už jednou smlouvy měli a taky je Západ nedodržel…
To je sice pravda, a chápu snahu mít americkou pojistku ve střední Evropě. Odvolávat se přitom na dějinné zkušenosti ovšem znamená nezapomínat, co v roce 1945 Amerika přepustila v Jaltě Stalinovi, jak odepsala polskou exilovou vládu ve prospěch komunistické, a jak v roce 1956 nabádala přes Svobodnou Evropu Maďary k boji a pak je nechala na holičkách.

Ale ani radar, ani americká základna přece nenahradí alianci a vztah k západoevropským spojencům. V otázce raket a radaru obě strany jednaly špatně: nejdříve Poláci a Češi vyjednávají bilaterální dohody se Spojenými státy a pak, když zjistí, že jsou problém pro Rusko, ale i pro ostatní Evropany a domácí veřejné mínění, tak se je vzápětí snaží prezentovat jako vhodné pro celou Alianci. Pokud je tomu tak, mohlo se od začátku postupovat jinak. Na druhé straně ruská varování, že jako odplatu umístí nové rakety na základnách u Kaliningradu, představují i pro starou Evropu ohrožení a nepřijatelnou formu vydírání.

Kdyby s Američany Češi a Poláci nezačali vyjednávat, stará Evropa by se tomu bránila, takhle na to nakonec asi přistoupí a stane se nejspíš tento systém i součástí NATO. Právě ta váhavost a slabý vojenský potenciál Evropy je to, z čeho střední Evropa má vždy obavy…
A kde se bere jistota, že Evropané v NATO by navržený systém nepřijali, a když, tak jedině když budou postaveni před hotovou věc? Je třeba vždy začít od důvěry ke spojencům. Začnete-li naopak, od nedůvěry, s tím, že je třeba spojence přechytračit nebo převálcovat, nastupuje cesta k rozpadu Aliance. Zbude pak koalice „ochotných“, tedy přístup patřící do Bushova období, které právě skončilo.

Třetí závěrečnou část rozhovoru zde najdete v pondělí

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy