Čím dál častěji zaznívají od právních odborníků, a to nejen autorů ústavy jako jsou profesoři Klokočka a Cepl, ale i děkana Právnické fakulty Karlovy univerzity a šéfa katedry ústavního práva profesor Gerlocha, docenta Kudrny či soudce správního soudu Šimečky, připomínky, které upozorňují na neústavnost ústavního zákona o předčasném zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny za účelem zrychlení rozpuštění celé sněmovny.

Poslanci tento návrh většinou obhajují tím, že je to nejméně špatné řešení ze všech možných. Oponenti namítají neústavnost takového kroku a upozorňují, že v krajním případě by mohlo dojít i k následnému zneplatnění voleb, pokud se nenajde 43 poslanců či 17 senátorů, kteří ještě před volbami dají zákon k Ústavnímu soudu. Ten by mohl vydat nález o tom, že takový zákon je od počátku neplatný. Protivníci namítají, že to nejde, protože jde o ústavní zákon, jenže podle odborníků znění zákona neodpovídá definici ústavního zákona, a proto je možné stížnost bez problémů podat. Aby mohl být nějaký zákon pojmenován jako ústavní, musí splňovat podmínku obecnosti, musí platit do budoucna a vztahovat se na neomezený počet právních vztahů. V právním státě proto není přípustný zákon, který cíleně upravuje jednu konkrétní situaci.

Navíc hrozí ex post, tedy po volbách, žaloba, kterou může podat kterýkoliv poslanec či senátor, že mu v rozporu s ústavou byl zkrácen volební mandát, což by nutně – i podle signálů z Ústavního soudu – mohlo vést k vyhlášení neplatnosti voleb a ty by se musely opakovat. Jedna ze základních dalších zásad právního státu zní: Není přípustné retroaktivně, tedy zpětně, měnit podmínky výkonu nabytého mandátu.

Zásadní otázka zní: Z čeho úvahy protivníků zkrácení volebního období vycházejí?

Odpověď je jednoduchá: Z ústavního článku číslo devět, odstavce druhého, kde stojí: Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Mezi tyto náležitosti patří i délka mandátu vyplývající z voleb. Neústavnost ústavního zákona pak totiž není dána jeho obsahovým rozporem s ústavou, nýbrž nedostatečným zmocněním ústavodárce k nepřímým změnám ústavy.

Dle ústavních právníků v celé demokratické Evropě mezi tyto podstatné náležitosti právního státu patří mimo jiné respektování výsledků voleb, tedy získání mandátu konkrétními kandidáty na předem stanovené volební období za předem stanovených podmínek.

Zastánci ústavního zákona o zkrácení mandátu oponují tím, že podobný zákon byl již přijat v roce 1998, a proto se stává zvyklostí. Odpůrci celkem logicky namítají, že již tehdy byl obhajován tento zákon jako výjimečné řešení a od počátku byl kritizován ústavními právníky. V analýze Senátu stojí, že za ústavní zvyklost lze považovat pouze dlouhodobě praktikovaný ústavní postup, nikoliv postup, který již v době vzniku byl považován za naprostou výjimku.

Za takové situace se zdá, že nejméně špatným řešením je tedy ústavní změna směřující k předčasným volbám pomocí přímé novelizace ústavy, která by zakotvila v ústavě obecné pravidlo usnadňující rozpuštění Poslanecké sněmovny. Takový návrh v Senátu existuje, jen by se kolem něj měla vést odborná diskuse hlavně v bodě týkajícím se počtu hlasů, který by měl rozpuštění v obou komorách odhlasovat. Zdá se zřejmě přijatelnější, že by to měla být ne prostá, ale ústavní většina, s čímž dosavadní návrh zatím nepočítá.

Psáno pro ČRo 6