Ad: Václav Bělohradský
Můj dobrý a starý přítel Václav Bělohradský koncem minulého týdne zveřejnil dva podstatné texty: První se jmenuje Přiváto z blogosféry (Právo, 21. května 2009), což je úvod k druhému vydání jeho knihy Společnost nevolnosti, a druhý se jmenuje Nečitelná země (Právo, 23. května 2009), který je věnován české mediální sféře.

V druhém textu vychází filozof Václav Bělohradský z konstatování, že politika, v níž jde o dosažení většinového konsenzu pro jedno z možných řešení nějakého sporu, byla jako už tolikrát v minulosti nahrazena morálním kýčem, který z ní dělá boj „dobra proti zlu.“ Když to hodně zjednoduším, autor pak dochází k závěru, že český politický diskurs ovládající mediosféru (což je Bělohradského slovo, kterým označuje to, co se v sociologii nazývá medialitou) je důsledkem tří velkých národních komplexů: komplexu opožděného antikomunismu, zrazeného národa a hledání velkého protektora.

První text pak objevuje emancipující energii, která se začíná vymykat převažující tónině mediosféry v blogosféře, která je mnohem otevřenější, antihierarchická, antiautoritativní, s kritickým paktem důvěry, který v ní vládne.

Vše nové se zrodilo na periférii, říkali staří a moudří, jenže tenkrát, v minulosti, i střed byl velmi křehký a média, která šířila v našem prostoru morální kýč či naopak proti němu bojovala, měla – v porovnání s dneškem – nepatrný vliv: náklady novin a časopisů, které Bělohradský cituje (Lidové noviny a Přítomnost), se pohybovaly v tisících či desetitisících, rádio bylo dlouho licencováno (povolení k poslechu se kupovalo na poštách) a televize, videa a PR agentury (ty již i u nás pomalu zaměstnávají víc redaktorů než média) se svými spoty a billboardy, která dnes ovlivňují miliony lidí a jsou hlavními nosiči všech kýčů, neexistovala.

Morální kýč, s kterým pracovali populisté či krajní levice a pravice, oslovující ty, kteří obdivují jednoduchá řešení, měl jen malou převahu ve veřejném prostoru nad zájemci o skutečnou politiku, pro které byla určena jiná média a do jisté míry je mohla ještě vyvažovat, i když také často s velkými potížemi. Řadu z těch prestižních médií (Čas, Přítomnost a deník Tribuna) na samém počátku financoval či spolufinancoval sám prezident T. G. Masaryk. Ti, co mluvili věcně a nezneužívali slov: nevysávali z nich původní obsah, byli i tehdy v menšině a jen se situace zhoršila, luza se na ně vrhla: Karel Čapek byl uštván v předvečer okupace k smrti.

Problém tedy není jen v existenci samotného morálního kýče, ale v možnostech, který mu s tak neuvěřitelnou snadností poskytujeme k šíření v naší neúplné a poškozené mediální krajině, kde počítače i připojení k internetu je doposud vinou politiků zatím velmi drahé: nepovolili konkurenci. Tato skutečnost totiž vypovídá nejvíce o hloubce našeho vlastního poškození v minulém století padesáti nesvobodnými lety a dvěmi totalitami: Politici, místo aby se snažili vytvořit podmínky pro revitalizaci mediální krajiny, k jejímu doplnění, tedy vytvoření snadného přístupu k informacím přes internet, podpoře prestižních médií (v sousedním Německu to navrhuje emeritní ústavní soudce Dieter Grimm, který ve snížení úrovně médií vidí ohrožení principů demokracie) a posílení nezávislosti veřejnoprávních médií (v SRN snahy ovlivnit tato média bude nejspíš řešit Ústavní soud), tak její poškození násilně využívají (veřejnoprávní média ovládá Poslanecká sněmovna) k rychlejšímu a mohutnějšímu masovému šíření „svého“ pokleslého morálního kýče.

A krize, v jejímž středu se nejspíš právě nacházíme, tento problém – jak jsme mohli zaregistrovat minulý týden i u nás – ještě eskaluje: Hospodářské noviny, jako poslední seriózní či prestižní noviny svou novou grafikou, kterou představily v pondělí 18. května 2009, učinily výrazný krok směrem k popnovinám a bulváru a televize Nova, která skoro patnáct let pořadem Na vlastní oči Josefa Klímy nahrazovala neexistenci investigativní žurnalistiky na veřejnoprávní televizi (nepočítáme-li mnohem novější pořad Reportéři ČT Marka Wollnera), tento pořad zrušila a s Josefem Klímou se rozloučila. Od druhé půlky května 2009 je česká mediální krajina zase o velký kus horší: Prostor pro morální kýč ještě více zduřel. Politici si mnou ruce, mladí lidé po nich hází vajíčka, podnikatelé vydělávají a staří lidé pláčí.

Obávám se, že blogosféra Václava Bělohradského ani prezentace jeho názorů, ač má v analýze komplexů i mediosféry pravdu, nemá proti současné převaze mediálního mogulu šanci. Současná intelektuální periférie kvůli konkurenci jako jedinému kritériu výkonu, je obzvláště v postkomunistických zemích, kde byla silně narušena sociální struktura obyvatelstva, nejslabší v moderních dějinách: vítězí množství, které vyžaduje morální kýč.

Důsledek: Osmdesátiletý profesor Vladimír Klokočka (profesor Vladimír Čermák o něm hovořil jako o aristokratu materiálního práva), spoluautor Ústavy z roku 1992, by znovu odešel do emigrace, kdyby jeho rodina nebyla tak fixována na Moravu. Václav Bělohradský se nikdy úplně nevrátil a na žádné naší univerzitě řádně nepřednáší. S Jiřím Přibáněm, filozofem práva, se Karlova univerzita rozešla a přednáší již jen v Cardiffu. Předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová bojující za nezávislost justice je pod letitým důrazným tlakem prezidenta Václava Klause a ministrů spravedlnosti. Milan Kundera, žijící v Paříži, už do Prahy nejezdí ani v přestrojení. Ve starých knihách stálo: Když spravedliví muži a ženy opouští město (nebo se tam nevracejí), je to tam poznat.

P.S. Václav Bělohradský mi nedávno napsal: Jak už jsme si stokrát řekli, autentický český horor je boj českého dobra proti světovému kýči. To je velké poučení z Milana Kundery: jak z jeho života, tak z jeho díla!