Dne 1. září 1939, tedy před sedmdesáti lety, vpadli vojáci nacistického Německa do Polska. Tím oficiálně začala II. světová válka, v níž padlo 62 537 400 lidí, z toho 32 326 700 civilistů a začala poprvé v dějinách lidstva masová, tovární genocida příslušníků jednoho národa a náboženského vyznání: Židů. Němci jich tímto nelidským způsobem zavraždili 5 754 000, z toho 277 000 bylo našich spoluobčanů.

Základní otázky, které bychom si při příležitosti takového kulatého výročí měli připomenout, proto zní: Jací lidé takovou hrůznou válku s továrnami na smrt vymysleli? Nežijí ještě mezi námi? Může se něco takového někdy opakovat?

Pro mě nejpřesvědčivější vhled do duše masového manažera vraždění, technologa největší hrůzy v dějinách lidstva, podává nedávno konečně i u nás vydaná kniha Velitelem Osvětimi (poprvé vyšla hned po válce v Polsku), kterou v krakovském vězení před popravou napsal sám velitel Rudolf Höss a která nese podtitul Autobiografické zápisky.

Za malou vsuvku, která je symptomatická pro charakteristiku tohoto masového vraha, stojí způsob, jak se zápisky zrodily: Když totiž Rudolf Höss ztratil své autority, jimž celých jedenáct let oddaně sloužil a jejichž rozkazy bezmyšlenkovitě plnil, se podobně ochotně podřídil novým autoritám, nejprve britských a amerických vyšetřovatelů a potom Poláků, na jejichž území se koncentrační tábor Osvětim nalézal. V tomto chování je možné nalézt klíč k typologii všehoschopných lidí.

Rudolf Höss ve svých zápiscích vypravuje o svém životě a všemi silami se snaží veřejnosti, či původně jen vyšetřovatelům, představit jako člověk ze solidní měšťanské rodiny, odmalička vedený k pořádku (Ordnung ist die Hälfte des Lebens), disciplíně, poslušnosti, zbožnosti. Tvrdí o sobě, že je člověkem, který měl rád přírodu, který miloval zvířata a byl dobrým otcem, ale přiznává, že byl současně horlivý a slepý k rozkazům svých nadřízených.

Profesor S. Batawia, který s ním měl možnost vést jako psycholog několik mnohahodinových interview, o něm napsal: „Byl jedincem, vykazující velmi průměrnou inteligenci; od dětství měl vlivem prostředí sklon přijímat životní jevy málo kriticky a ochotně se podřizovat autoritám všeho druhu; lidi takového typu potkáváme velmi často. Byl člověkem do sebe uzavřeným, autistickým a nepochybně vnímavým…. Byl vynikajícím vykonavatelem rozkazů, které obdržel, slepě poslušný vůči nadřízeným a naprosto nekritický ve vztahu ke všem nařízením vlády, vždy hluboce věřil ve správnost všeho, co hlásal Führer, a jako věrný vyznavač hitlerovských idejí, bezmezně oddaný věci, neuvažoval, neviděl nikde problémy, pouze poslouchal a konal shodně rozkazy… Připomínal spíše robota než živého člověka, a tím ideálního občana třetí říše.“

Laicky bychom snad mohli říci, že byl vnitřně zcela prázdný, od dětství neschopný hlubších citů.

Jeho otec mu velmi brzy zemřel: původně se měl stát duchovním. Zřejmě z finančních důvodů se nedostal na studia a kvůli tomu asi na Boha zanevřel. První co zřejmě z bezradnosti učinil po vzoru některých svých předků, když si se svým životem nevěděl rady, v šestnácti se přihlásil jako dobrovolník k armádě a bojoval za první světové války na Blízkém Východě. Mučivé prázdno, které v něm bylo, zaplnil autoritou, kterou našel na vojně ve svých velitelích. Když se po válce vrátil domů, zjistil, že mu zemřela matka, opět byl sám a všemi opuštěn, proto vstoupil do poloilegálních nacionalistických bojůvek, v nichž, jak sám napsal: nalezl domov, bezpečné zázemí a kamarádskou pospolitost. Opět to byla instituce, kde musel poslouchat. V roce 1922 uslyšel poprvé Hitlera, fascinoval ho a okamžitě vstoupil do jeho strany: pocítil v něm autoritu nejvyšší. Našel – když to zjednodušíme - svého ztraceného otce i Boha. Brzy po tomto „štěstí“ se dopustil první politické vraždy. Podílel se na exekuci učitele Kadowa Hösse. Ideologie, s kterou se ztotožnila víra v autoritu Hitlera, mu umožnila, aby se i po mnoha letech na brutální exekuci nedíval jako na vraždu. Pan Kadowa Hösse byl pro Rudolfa Hösse zrádce a protože by nebyl německým soudem odsouzen, mladící ho popravili sami.

A tady se dostáváme někde k prapoctatě takového zrůdného jednání: Spodina (kterou tvoří vždy lidé, kteří se snadno podřizují autoritám a jichž je vždy hodně, jak napsal profesor S.Batawia ), která sama sebe vyhlásila za společenskou elitu, se rozhodla vzít spravedlnost do svých rukou, převrátila všechny hodnoty a normy, na kterých spořádaná společnost stála. K tomu posloužil drobný posun: přirozená urozenost daná rodem a vzděláním byla nahrazena „urozeností“ rasovou jako později u nás komunisty „urozeností“ třídní. Přírodní princip byl nahrazen umělou konstrukcí.

Jestli bychom si tedy po sedmdesáti letech měli něco připomínat, co má dodneška nezpochybnitelnou platnost, tak to je fakt, že na začátku hrůzy, v níž padlo přes 62 milionů lidí, byla také jen Hitlerova slova, která oslovila v Mnichově mladého Hösse a která tento posun v „urozenosti“ způsobila: slova – zvlášť v jistém prostředí – se velmi často proměňují v konkrétní čin a tato proměna může být už velmi nebezpečná, jak ukázal i u nás letošní útok z 19. dubna na romský domek ve Vítkově, v němž žila devítičlenná rodina. Pravicoví extrémisté, napojení na Dělnickou stranu, jak se nedávno ukázalo, tam vhodili tři zápalné láhve a málem zabili malé dítě. Měli bychom vědět: Kdo volá Cikáni do plynu, neútočí proti Romům, ale útočí proti demokracii a je podobný Rudolfu Hössovi: uvěřil umělé hierarchii, která má zastírat jeho zločinné chování. Na to bychom neměli nikdy zapomenout. Je totiž úplně jedno, jestli na počátku jsou Židé, Cikáni, továrníci, kulakové, či brýlatí jako v Kambodži, nakonec vždy jsou oběťmi všichni: celá společnost. Nepotrestat rychle a řádně neonacisty a umožnit jim legálně se organizovat, znamená oslabovat stát, jeho instituce a schopnost se proti všem zrůdnostem zleva i zprava bránit.

Vzpomínat na začátek hrůzné války má dnes smysl jen tehdy, když tato vzpomínka bude zároveň vypovídat o slabosti lidského rodu, které se máme v sobě stále obávat. Kdybychom to nedokázali, nebyli bychom schopní si už ani položit otázku: Je možné po Osvětimi ještě věřit v Boha? Byli bychom zcela prázdní a neschopní jakéhokoliv opravdového citu jako Rudolf Hösse.