Minulý týden bylo zadrženo čtyřiadvacet squatterů, kteří v Praze na Albertově obsadili šest let neobydlený dům v Apolinářské ulici patřící italské společnosti. Mezi zadrženými byl novinář, reportér a volný spolupracovník Mladé fronty Dnes i jejich internetového portálu idnes.cz Pavel Eichler. Ač byl vybaven dvěma novinářskými řádnými průkazy obou redakcí, dvanáct hodin seděl v cele a na jeho žádost o advokáta policisté nereagovali, nesměl ani zavolat do redakce či příbuzným.

Reportér byl obviněn, přestože dělal reportáž, ale policisty to nejprve vůbec nezajímalo. Dům opustil dobrovolně po výzvě policie. Přesto dostal pouta. Na služebně reportéra vyslechli, vzali mu otisky prstů, tkaničky od bot a odvezli ho do cely. Jeho žádosti o spojení s redakcí pět policistů ignorovalo a poslední z nich dodal, že místo advokáta dostane do držky. Na svobodu se dostal až po sedmnácti hodinách, ale přesto, že tam byl pracovně, zůstal podezřelý z trestného činu neoprávněného obsazení domu.

Sdělovací prostředky se většinou novináře zastaly, ale nikoho nenapadlo si položit otázku, jestli novinář i redakce nepodcenili riziko. Ve staré Evropě pokud se fotografové, reportéři, kameramani či jejich asistenti pohybují v místech možných policejních či válečných konfliktů, musí být řádně a viditelně označeni, a to buď žlutou vestou s nápisem Press nebo helmou s tímto nápisem, aby byli zřetelně odlišeni, o jejich situaci je předem přesně informována redakce a samozřejmě musí novináři poslechnout všech výzev policie. Pan Eichler podle MF Dnes výzvy uposlechl, ale nebyl řádně označen a na to doplatil. Zřejmě si myslel, že stačí, že držel v ruce novinářský průkaz a spoléhal na to, že ho policisté znali jako novináře a podle šéfredaktora idnes.cz Michala Hanáka ho při zatýkání dokonce oslovovali jménem. Kdyby byl ale novinář viditelněji označen, policisté by se zřejmě museli chovat jinak, protože na místě byli fotografové a kameramani a jejich nemravné chování by bylo zdokumentováno: legitimace není vidět.

Samozřejmě, že hruběji se provinili policisté, a to hned několikrát a vážněji než novinář Eichler. Zaprvé tím, že nebyla respektována lidská důstojnost zatýkaných, policisté podle výpovědí zatčených všem tykali a nadávali jim, někteří je hrubě bili, zvlášť policista s číslem 260473, jak sdělil mluvčí postižených squatterů pan Havlín. Za druhé porušili zákon, když na žádost osoby omezené na svobodě nevyrozuměli neprodleně o zadržení někoho z jejích blízkých.

Novinář pan Eichler byl ale nakonec propuštěn bez obvinění, ostatní byli většinou ve zkráceném řízení odsouzeni k veřejně prospěšné práci, tedy k přiměřeným trestům. Policejní prezident Oldřich Martinů slíbil, že věc nechá prošetřit a dodal: „Pokud policista udělal chybu a zkrátil novináře na jeho právech, tak nemám žádný zájem ho nějak hájit.“ Jenže v tomto případě nejde jen o novináře, jehož případ má velkou publicitu, tomu se možná nakonec i omluví, ale na důstojné zacházení v policejní cele má zákonný nárok každý, i když chodí divně oblečený a má na hlavě dredy a kapuci.

Za takové situace by média měla soustředit pozornost hlavně na to, jak splní policejní ředitel Oldřich Martinů svůj slib, tedy jak dopadne vyšetřování přestupků policie při zákroku v Apolinářské ulici.

Jiný problém je, že squat je běžný fenomén v celé Evropě, ale tam má jinou a dlouhou tradici: vyvinul se koncem šedesátých let minulého století z undergroundové levicové kultury a obsazené domy tam fungují často jako kulturní centra. Čeští squatteři obsazování domů vnímají jen jako způsob protestu proti konzumní společnosti: chybí jim tedy kulturní zázemí, a proto jsou veřejností považováni často jen za bezdomovce. Pokud svou činnost nepromění v kulturní fenomén, budou mít ještě větší potíže.