Největším nepřítelem Čechů jsou Češi, řekl mi před časem jeden z vysokých českých diplomatů a já si na tu větu vzpomínám čím dál častěji. A to se ani nemusíme bavit jen o 24. březnu, kdy Jiří Paroubek shodil vládu uprostřed našeho předsednictví Evropské unie, nebo o tom, co udělal v minulých dnech, kdy znemožnil předčasné volby, aniž svůj krok dokázal přesvědčivě zdůvodnit.

Bohužel podobně se chová prezident, když neustále napadá Evropskou unii, aniž přichází s nějakým konkrétním řešením, i Mirek Topolánek, který si to ale nejspíš ani neuvědomuje, a to je možná ještě horší varianta. Připomeňme, co řekl o nálezu Ústavního soudu o neplatnosti zákona o předčasných volbách, cituji: „Soudci vrhli atomovou bombu do českého systému,“ či „rozhodnutí Ústavního soudu pokládám za nezodpovědný krok, který může mít zásadní negativní dopad nejen na politický vývoj v zemi, ale i na prohloubení hospodářské krize.“ Podobně neuvážený je výrok pronesený v souvislosti s Barackovým rozhodnutím nepostavit u nás radar, že „nejsme ukotveni pevně bezpečnostně, spojenecky a partnersky.“

První dva výroky svědčí o neochotě respektovat zákony nejvyšší právní síly, jakou představuje ústava, jak říká předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, které musí respektovat i politici. Poslanci v demokratické zemi nesmějí mít možnost se sami rozpustit jen proto, že je to pro ně zrovna výhodné. Třetí výrok je zase urážlivý vůči partnerům v NATO a v Evropské unii: jako kdyby tyto instituce a naše účast v nich pro nás vůbec nic neznamenala a nebyla žádnou zárukou. Takhle hovořit je hloupé a neslušné.

Tyto výroky v překladu s podobnými komentáři, které uvádím, posílají skoro denně zastupitelské úřady našich nejdůležitějších partnerů svým vládám, a právě to z nás činí nevypočitatelné partnery, stejně jako svržení vlády či prezidentské hrátky s Lisabonskou smlouvou a popírání evropské identity.

Jiný diplomat, než kterého jsem citoval v úvodu, mně v těchto dnech napsal: „Máme venku strašně špatný image. Ten stát, jak dnes vypadá v médiích, je úplně jiná země, než jakou jsem před deseti lety reprezentoval, je mi z toho nedobře. A nejde jen o špičku státu, ale i o diplomacii: za půl roku českého předsednictví nebyl v důležitých městech v Evropě, nepočítám-li Brusel a Prahu, jediný plakát, nic, co by veřejnosti řeklo, že existujeme, že předsedáme, jediný větší koncert nebo opera s nějakým logem. Všichni se proto mohli ptát: co to je Evropa bez bariér, když si je sami vůči Evropě stavíme na každém kroku, viz výrok Evropě to osladíme. Když si vzpomenu ještě na rok 2002, kdy ta naše země byla furt a všude vidět, je mi k pláči.“

Jestli se o něčem ve staré Evropě v souvislosti s Českou republikou v těchto dnech skutečně diskutuje, tak to je o tom, jestli po irském referendu, které s největší pravděpodobností vysloví souhlas s Lisabonskou smlouvou, prezident podepíše náš souhlas - a stále častěji zaznívají hlasy, že nepřehledná a rozeštvaná politická scéna v České republice je výhodná pro trucování pana prezidenta: politické strany jsou i v naší bezpečnostní a evropské politice tak nejednotné, že nebudou schopné na prezidenta vyvinout dostatečný tlak.

Pokud bychom byli jedinou zemí ze sedmadvaceti, která tuto smlouvu potopí, pak bychom skutečně zůstali stranou a jediný, kdo by na takové situaci vydělal, by bylo Rusko, kterému nejvíc vyhovuje nejednotná Evropa. Zapříčinili bychom to, čeho jsme se nejvíc obávali, proti čemu jsme reptali a čemu se říká dvojrychlostní či asymetrická Evropa. Učinili bychom velký krok zpět.

Psáno pro Čro 6