V neděli se dožil spisovatel Josef Škvorecký v kanadském Torontu pětaosmdesáti let. Svůj první opravdový román Zbabělci (nebudeme-li počítat Tajemnou jeskyni, kterou napsal v devíti letech a kterou mu ilustroval otec a básnickou sbírku Nezoufejte z roku 1946) dopsal ve dvaceti letech v roce 1949. Jak známo, kniha, v níž se poprvé objevil jeho hrdina Danny (s kterým se dále setkáváme v knihách Konec nylonového věku, Tankový prapor, Prima sezóna, Mirákl a Příběh inženýra lidských duší) se odehrává v malém městě Kostelec (ve skutečnosti v Náchodě) ve dnech 4.-11. května 1945, tedy na samém sklonku druhé světové války.

Její hrdina má ale jiné problémy, je zamilovaný do Ireny, která však miluje horolezce Zdeňka atd. Ironický odstup, který mu umožňuje pubertální hierarchie hodnot, v níž na nejvyšší příčce stojí děvčata, jazz a humor tak autorovi umožnil reálnější a mnohovrstevnější pohled na události, které byly v české literatuře ideologií zcela zkreslené. Škvoreckého hravý pohled byl pro tehdejší vládnoucí nenormalitu zcela nepřijatelný, a proto román vyšel až v roce 1958 a stejně způsobil skandál a byl ostře odsouzen. Josef Škvorecký se stal na čas oficiálním psancem (musel opustit nakladatelství SNKLU, později známější jako Odeon) a pro mladé lidi byl naopak hrdina, a tím pro mou generaci zůstal dodneška.

Sám mi o svých začátcích pro knihu Opustíš-li mne, nezahyneš, řekl: „Já jsem se snad jako spisovatel narodil… V devíti jsem málem zemřel na zápal plic a podle tehdejších lékařských představ stal jsem se neschopným tělocviku. To mě vyřadilo z nejoblíbenějších činností dětí a mladých teenagerů s tím výsledkem, že jsem si nedostatek zařazenosti začal nahrazovat denním sněním, a nakonec jsem ty sny dával na papír. Tedy přesně dle Freuda. Stal jsem se patrně nejplodnějším autorem načatých, avšak nedopsaných románů své generace. Byly dvojího druhu: v jednom se mladý muž z Kostelce stane v Americe slavným gangsterem, v druhém slavným saxofonistou. V obou případech udělá kariéru velmi rychle, aby dívku, již se v Kostelci pokoušel neúspěšně urvat, zastihl ještě v květu mládí. V obou případech se mu erotický záměr zdaří“.

Josef Škvorecký má dar vypravěče a cit pro jazyk, a jako takový patří k nejsilnějšímu proudu české narativní prózy. Svět kolem sebe vnímá jako nekonečný sled příběhů, zdají-li se mu nudné, tak je vylepšuje, čímž někdy zlobil svou ženu Zdenku Salivarovou, která s ním řadu událostí zažila, ale když je později vyprávěl, nikdy nevěděla jak skončí. Sám ale skončil jako hrdinové jeho začátečnických próz z Kostelce, kam se vrátil – sice o něco později - jako slavný a uznávaný spisovatel.

Před dvaceti lety mi Josef Škvorecký prozradil, v čem spočívá jeho úspěch: „,Ještě v pětačtyřicátém, hned po válce, se mi dostalo dvou zjevení. Získal jsem anglický originál Hemingwayova Sbohem, armádo! A seznámil jsem se s dívkou jménem Maggie, jež prodávala v Bílé labuti. Z Hemngwaye jsem zjistil, že nejlepší dialog je o ničem, tj. na povrchu o ničem – více méně takové plácání, které, když je uděláno dobře, zaznívá alikvótními tóny. Od Maggie jsem zjistil, že lidi mluvěj jinak, než se píše v knihách. Samozřejmě jsem objevil Ameriku. Jenže, co jiného vlastně objevují mladé generace než samé Ameriky?“ Zřejmě tehdy se narodil skutečný spisovatel Josef Škvorecký: Na základě této zkušenosti napsal Věk nylonu: bravurní jazykovou hříčku. Do literatury vrátil živý jazyk lidí žijících na periférii tehdejšího oficiálního zájmu, a to se stalo v době převládající uniformity socrealistického umělého a vykastrovaného blábolu. Autentickým jazykem se od všeho ostatního tak příkře odlišoval, že si ho nebylo možné nevšimnout. Jeho knihy byly od šedesátých let, kdy zase byl vzat na milost, hned vyprodány (každý čtvrtek, kdy se tehdy distribuovaly novinky, se na něj stály fronty, jako na Hrabala, Kunderu či Párala) a když byla někde s ním oznámena beseda, bylo tam zaručeně plno a vydržel s námi diskutovat dlouho do večera. Do dnešního dne má své skalní obdivovatele a jeho bibliografie čítá 55 titulů. Z těch napsaných v exilu připomeňme alespoň ty nejslavnější Mirákl z roku 1972 a Příběh inženýra lidských duší z roku 1977.

Jenže Josef Škvorecký nebyl v emigraci jen spisovatelem, univerzitním učitelem, ale i nakladatelem a se svou ženou v Kanadě založil v roce 1971 nakladatelství Publishers 68, kde vydali za dvacet let více než dvě stě titulů, které nemohly doma vycházet. Milan Kundera v roce 1989 o Zdeně Salivarové a Josefu Škvoreckém napsal: „Do jejich minuskulního nakladatelství, které se skládá ze dvou či tří místností, se přestěhovala celá současná literatura, ta psaná doma stejně jako ta psaná venku. A protože ti dva lidé, kteří udělali pravou věc v pravou chvíli, jsou zároveň vynikajícími romanopisci, jejich nakladatelství má mravní a estetickou autoritu, jakou nevím kdy jaké české nakladatelství mělo“.

Přitom nešlo o marginální podnik: náklady knih vydávaných v exilu, v době největšího zájmu koncem sedmdesátých let a začátkem osmdesátých let minulého století, odpovídaly současným nákladům knih vydávaných v Česku: Prvotiny měly prodaný náklad kolem 2000 exemplářů, povedené knihy známých autorů kolem pěti tisíc a Tankového praporu Josefa Škvoreckého (který už nestihl vydat doma, ale jehož ukázka v časopisu Plamen vzbudila rovněž skandál jako Zbabělci, protestovali generálové československé lidové armády) se prodalo přes 10 000 výtisků. Podobně úspěšný byl i román Zdeny Škvorecké-Salivarové Honzlová, která mi kdysi řekla: „Nakladatelování je dobrodružství jiného druhu než psaní“.

A psaní pozdravu k narozeninám je vždy trochu slavnostnější činnost než obyčejné obživné psaní.