Udělit letos Nobelovu cenu za literaturu rumunské Němce Hertě Müllerové patří spíše mezi nečekaná rozhodnutí. O to více je třeba volbu výboru Švédské akademie věd ocenit.

V německém kontextu je tato spisovatelka zcela výjimečná, protože je Němkou z Rumunska, která v Německu žije teprve od roku 1982, tedy od svých 34 let (narodila se 17. srpna 1953 v Nitzkdorfu v Banátu, blízko Temeschwaru). Říká se o ní, že je kronikářkou každodenního života v diktatuře: většina jejích próz popisuje běžný, tedy tvrdý a chudý život na dědině, viděné očima dítěte, které nejraději z této situace utíká do svých snů.

Její nejúspěšnější kniha vyšla letos, jmenuje se Atemschaukel (doslovný překlad Dechová houpačka) a dala by se snad přirovnat ke knize jeden den Ivana Děnisoviče. Popisuje život a cestu sedmnáctiletého mladíka Leopolda Auberga z Rumunska do sovětského Gulagu Nowo-Gorlowka, tedy koncentračního tábora. Toto téma je v Rumunsku stale trochu tabuizované, i když od roku 1944 bylo do Ruska deportováno asi 80 000 německých Rumunů ve věku od 17 do 45 let. V textu jde podle zveřejněných recenzí o pokus autorky formulovat navýsost bohatým jazykem - jako sumu zkušeností po pěti letech v lágru - pocit vlastního odcizení. Výsledek: Hrdina se v románu stává falešným svědkem sebe sama, současnost se stává pro něj jen vzpomínkou, protože sám sebe už není schopen pochopit, i když právě “jazyk je jeho poslední potravou”. Do lágru si v kufříku veze jen několik knížek z klasické literatury.

Rumunsko, kde prožila dnes šestapadesátiletá spisovatelka většinu dosavadního života, považuje za školu strachu a právě o tom ve svých knihách píše. Už ale předešlými knihami, které vyšly v devadesátých letech a byly přeloženy do více než dvaceti jazyků, jako jsou Der Fuschs war damals schon ein Jäger ( Liška už tenkrát byla lovcem), Herztier (Srdeční zvíře) a Heute wäre ich mir lieber nich begegnet (Dneska bych sama sebe raději nepotkala), se stala světově známou a uznávanou. Celkem vydala dvaadvacet románů a novel a získala ještě více literárních cen.

Nobelovu cenu dostává skoro současně s prestižní německou knižní cenou, která jí bude předána za pár dní na Frankfurtském veletrhu. Na Nobelovu cenu ale kandidovala již několikrát a v posledních dnech se říkalo, že je žhavou kandidátkou spolu s Amosem Oz z Izraele. Posledních dvacet let dostali německy mluvící spisovatelé dvě ceny: V roce 1999 Günter Grass z Německa a v roce 2004 Elfriede Jelinek z Rakouska.

Překvapivá je ale tato cena hned ze dvou důvodů: Paní Herta Müller nepatří přes četná zahraniční vydání mezi supernovy, je spíš hvězdou undergroundu či periférie a za druhé proto, že poukazuje na krutosti totalitních režimů a Ruska v době, kdy se Západ snaží na toto období zapomenout. Intelektuálové a výbor pro Nobelovu cenu světu touto nominací naopak připomínají, že tato tradice je v Rusku i ve střední Evropě stále v nějaké formě přítomná, že bývalé tajné služby těchto zemí stale pracují a jsou tudíž nebezpečné, i když se transformovaly, protože jsou mstivé. Minulost chtějí zrušit. Kdežto Herta Müller se všemi silami snaží, aby to nešlo.

Tato spisovatelka začala po studiu německé a rumunské literatury pracovat v roce 1976 jako překladatelka ve strojírenském podniku, ale dlouho tam nevydržela. Když po třech letech odmítla spolupracovat s tamější státní tajnou bezpečností Securitate, byla propuštěná. V době do svého vystěhování do Německa (kam odešla se svým bývalým manželem, spisovatelem Richardem Wagnerem) se živila příležitostným vyučováním němčiny a v dětské školce. Její první kniha Niederungen (Nížiny či možná spíše Doliny) vyšla v Rumunsku v roce 1982, ale ne v původním znění: byla značně poškozená cenzurou. Od té doby, co odmítla spolupracovat s rumunskou tajnou policií, soustavně upozorňuje na její praktiky a poukazuje na to, jak jí dodnes bývalí příslušníci této služby znepříjemňují život hlavně šířením vylhaných zpráv, třeba o tom, že je rumunskou agentkou a že psala výhradně podle zadání policie. V současné době kromě toho, že pilně píše, přednáší na různých univerzitách.