O odporném příživnictví na Milanu Kunderovi by se mělo hovořit v souvislosti s článkem, který bez jednoho dne po roce umělé aféry o údajném udavačství romanciéra, otiskly v pondělí 12. října 2009 Lidové noviny.

Nad hlavičkou novin ze zmíněného dne čteme velkými písmeny: Udal mě Milan Kundera, v podtitulu už je skutečnost zmírněna a dozvíme se, že bývalý politický vězeň Miroslav Dvořáček nepochybuje o tom, že se spisovatel podílel na jeho zatčení v roce 1950 a v rozhovoru s Dvořáčkovou ženou uvnitř listu se dočteme, že Mike, jak se panu Dvořáčkovi v cizině říká, cituji: „si byl vždy vědom toho, že to byla Iva Militká, kdo zavinil jeho zatčení“. Dále čteme: „Jestli šla na policii sama, nebo poslala někoho jiného, nezměnilo jeho názor na její vinu. Jediný rozdíl je v tom, že existuje více viníků.“ Udavačkou tedy podle postiženého agenta chodce, který byl na území Čech zatčen při druhé misi a musel si odsedět 14 let v uranových dolech, je jednoznačně paní Iva Militké.

Způsob zacházení s informacemi v tomto článku vykazuje všechny znaky typické bulvární žurnalistiky: Korektní titulek v Lidových novinách by měl znít: Udala mě Iva Militká, říká bývalý politický vězeň Miroslav Dvořáček. Takový titulek by se ale nedal dát nad hlavičku novin, protože obě jména nikomu nic neříkají a ani by se nedala s ním zaplnit další strana v novinách. Sebrané informace by stačily maximálně na kratší článek, z něhož by po shromáždění dnes všech dostupných údajů vyplynulo, že paní Iva Militké se po smrti manžela pokusila pomocí svého příbuzného Adama Hradilka přenést ze sebe a ze svého manžela vinu na světově známého romanciéra, který si – podle svých slov – na tuto dámu, jak mi sám řekl, už ani nepamatuje. K podezření na Milana Kunderu posloužil záznam obvodního oddělení policie ze dne 14. března 1950, kde není romanciér, jako ten který na obvodní oddělení došel, identifikován občanským průkazem a ani záznam nepodepsal. Žádný další důkaz se nenachází ani v soudním spise pana Dvořáčka.

Profesor Jonathan Bolton, který se celou věcí zabýval na Harvardově univerzitě v Bostonu, mi k tomu řekl: „Jádro věci nespočívalo v tom, jestli Kundera „udal“ nebo „neudal“, šlo o něco jiného, o to, jaká by měla být v takové veřejné diskusi o minulosti „pravidla důkazu“, jak máme interpretovat takové izolované dokumenty z policejních archivů, kdy a jaký to má smysl probírat takové věci ve veřejné sféře. Tyto otázky jsou samozřejmě méně pikantní než otázka, jestli slavný spisovatel někoho udal.“

Na tiskové straně, kterou případu po roce Lidové noviny věnovaly, najdeme i shrnutí reakcí západního tisku, v němž stojí: „Málokterý zahraniční komentátor se však před rokem Kunderu odvážil soudit. Většinou se tisk omezil na fakta. „Bylo zapotřebí tak vážného obvinění jako je údajná spolupráce s komunistickou policií, aby Kundera vystoupil ze svého tradičního ticha,“ napsal například francouzský deník Le Figaro. A anglické noviny The Times napsaly, že „není jasné, proč komunistické úřady nikdy nepoužily tento dokument, aby zdiskreditovaly Kunderu jako nejvehementnějšího kritika tehdejšího režimu.“

Je pozoruhodné, že my jsme se ani z této reakce světových médií dodnes nepoučili a sami sebe usvědčujeme před celým světem z jiného pojetí práva. Druhý článek, který je hned vedle citací ze zahraničního tisku, Lidové noviny nazvaly Pochyby v „kauze Kundera“ trvají i po roce. Dodnes nám nedošlo, že veškeré pochyby ve slušné společnosti i v soudní síni mluví vždy ve prospěch obviněného. To je i důvod zdrženlivosti světových médií.

(Napsáno pro ČRo6)