Koncem května se letos konal v Augsburku 58. Sudetendeutschen Tag, tedy Den sudetských Němců. Od minulých čtrnácti podobných setkáních se lišil hlavně tím, že na něm promluvil naposled ministerský předseda Edmund Stoiber z CSU. Jako vždy zaútočil na českou vládu, Benešovy dekrety, odsoudil vyhnání a hovořil o utrpení Němců po válce.

Před několika tisíci českými Němci, kteří se sešli na tamním výstavišti, se neopomněl pochválit a velice pečlivě vypočítal, co všechno pro vyhnané Němce z Česka udělal. Zároveň systematicky útočil na českou politiku a vyčítal ji hlavně nejednotnost a zdůraznil, že mu nevadí, že nepatří v České republice k nejoblíbenějším německým politikům, protože je to jen kvůli tomu, že je důsledný a soustavně hájí zájmy svých krajanů. Bavoři totiž přijali po válce sudetské Němce, jako další bavorský kmen. O to se zasloužil Franz Josef Strauss, kterého pan Stoiber považuje celý život za svůj vzor.

V závěru řeči, která měla dlouhotrvající aplaus, řekl: „Se mnou můžete počítat i po odchodu z funkce. Moje žena je sudetská Němka a já nepotřebuji mít zrovna politický úřad, abych měl politický vliv.“

V Bavorsku se ve stejné době vede tvrdý boj o nástupnictví po Edmundu Stoiberovi, který musel 18. ledna ohlásit odchod z vrcholné funkce, protože se choval nedemokraticky: Nechal špehovat poslankyni za svou stranu v zemském parlamentu paní Pauliovou, ta si to nenechala líbit a celou věc zveřejnila.

O nástupnické místo v čele strany se ucházejí hlavně dvě osobnosti: Ervin Huber, za kterým stojí stranický aparát a Horst Seehofer, který má za sebou členskou základnu, napsal německý zpravodajský časopis Der Spiegel. Později se k nim přidal jako třetí kandidát bavorský ministr pro vědu a výzkum Thomas Goppel. Zatím – pokud lze v tisku posuzovat jejich projevy - nikdo z nich sudetoněmeckou kartu nevytahuje.

Erwinu Huberovi je šedesát let a je bavorským ministrem hospodářství, infrastruktury, dopravy a technologií. Pochází z Dolního Bavorska, z obce Reisbach a má za sebou velmi úspěšnou kariéru. Matka byla vdova a dělnice, která dostávala jen denní mzdu. Nejprve vystudoval jen reálku a maturitu si už musel dělat ve večerní škole. Diplom získal rovněž večerním studiem, když už pracoval na ministerstvu. Upozornil na sebe ale už jako finanční inspektor, když byl oceněn plaketou nejlepšího inspektora ze svého ročníku.

Sedmapadesátiletý Horst Seehofer, který je spolkovým ministrem hospodářství, sedí v Berlíně, pochází rovněž z poměrně nuzných poměrů, z Ingolstadtu: jeho otec byl šofér nákladního auta. Plat měl po válce tak malý, že často na víkend k jídlu neměli už nic jiného než suchý chléb.

Nyní stojí oba před zlomovým bodem své kariéry: jeden z nich se možná stane šéfem nejmocnější zemské strany v celém Německu. Oba se ale za celou svou kariéru naučili jen tak snadno nevzdávat a za svým cílem umějí důsledně jít. Edmund Stoiber jejich pozice svým způsobem chápe, s oběma pány dlouho spolupracoval, ale zároveň varuje, že dlouhý zápas o jeho následnictví může pozici strany značně ublížit.

Média se ptají na to, co se vlastně ve stranické centrále stalo? Kdo se dohodl s kým za čími zády? A kdo prozradil, že se domluvili pánové Beckstein a Huber v Mnichově? Stoiber se snaží situaci řešit co nejdiplomatičtěji a několikrát opakoval, že se dívá jen dopředu a nechce se otáčet. Ministra Hubera ale podezírá z toho, že způsobil jeho pád, proto nejspíš dává přednost protikandidátovi.

Otázka je, co je v takové situaci rozumné. Novináři se třeba ptají, kdyby pan Seehofer ze své kandidatury ustoupil, co by za takový krok požadoval? Má smysl vnitřní stranickou atmosféru vytupňovat až na 95 stupňů celsia, zeptali se pana Seehofera v německé veřejnoprávní televizi ZDF. Seehofer odpověděl lakonicky: Já jen kandiduji.

Po různých sezeních panu Seehoferovi, který je de facto sám proti stranickým funkcionářům sedícím v Mnichově, zatímco on musí hlavně úřadovat v Berlíně, politický instikt správně zavelel, že nyní je čas převzít iniciativu do svých rukou a začal se soustředěně od letošního jara zajímat právě o to, kde je protivníkovo nejslabší místo a objíždí své voliče.
Erwin Huber je naopak známý svou nákloností k počítačům spíš než ke koženým kalhotám starých Bavoráků. Pánové Huber a Seehofer se ještě v jedné věci liší zcela zásadně: Seehofer je dravý bojovník, který se nikdy nebál postavit i proti členům své vlastní strany, když se domníval, že má pravdu. Proto je všem jasné, že i tentokrát je schopen se pustit s celou vervou a podporován členskou základnou do boje s partajním aparátem.

Kariéra pana Hubera je ocejchovaná opačnými vlastnostmi: vždycky jen ukázněně plnil to, kam byl stranou poslán, nikdy neoponoval.

To je také důvod, proč se prý podle časopisu Der Spiegel nechal slyšet i Edmund Stoiber, že CDU potřebuje lidi těžké váhy jako je pan Seehofer. Zároveň je také jasné, že čím víc bude mít pan Seehofer času, tím víc dokáže zorganizovat mezi voličstvem lidi proti panu Huberovi. Seehoferovi protivníci se ho snažili vyřadit z boje tím, že pustili do bulváru zprávu, že očekává nemanželské dítě. 78 procent dotázaných, podle průzkumu z veřejněném v německých médiích, se však za něj postavilo a tvrdí, že by to nemělo poškodit jeho kariéru.

Edmund Stoiber ale nejspíš znervózněl, a proto do hry vpustil na poslední chvíli dalšího hráče a sice již zmíněného šedesátiletého ministra Thomase Goppela. Novináři o něm hovoří jako o stínovém kandidátovi, který by se vážně do klání o první místo nejsilnější strany Německa pustil nejspíš teprve tehdy, kdyby pan Seehofer vypadl ze hry. Pro svou funkci má dobré předpoklady, pochází z Eresingu Ammersee, už jeho otec byl politikem a sám vykonával řadu špičkových funkcí: nejprve byl ministrem pro evropské záležitosti, pak ministrem pro životní prostředí a pět let generálním sekretářem strany. Sám říká: „Od roku 1974 jsem plnil úkoly, které ode mne požadovala strana. Nyní poprvé se hlásím o úkol, který si sám přeji.“

Jedno si ale snad můžeme dovolit říci již dnes: Zdá se, že tak silně jako Franz Josef Strauss a Edmund Stoiber už asi nikdo z možných příštích šéfů CSU se sudetoněmeckou kartou nebude hrát, už proto, že se svým sudetoněmeckým původem svých předků se ztotožňuje čím dál tím méně lidí, ale na druhou stranu před volbami, až politikům půjde o voliče, zaručeně ji použijí.

A těch voleb čeká tuto stranu, která je v Bavorsku u moci nepřetržitě od roku 1945, celá řada: Na podzim si na sjezdu zvolí nového předsedu, v příštím roce pak budou komunální a zemské volby a v roce 2009 spolkové volby.

P.S. Pro úplnost připojuji článek, který jsem před časem napsal pro Mladou frontu Dnes.

Odsun: Černobilý obraz je pohodlnýP

Premiér Paroubek před svou cestou do Rakouska připustil, že sudetoněmečtí antifašisté by se mohli dočkat po šedesáti letech humanitárního gesta. I kdyby k němu nikdy nedošlo, je dobře, že se toto téma opět otevřelo, neboť veřejná diskuse bourá černobílý obraz minulosti, který je vždy zkreslující a pohodlný. Připomeňme si několik prokazatelných fakt.
Za prvé, o vysídlení se u nás někdy hovoří jako kdybychom něco takového vymysleli my, Češi a Moravané. Myšlenka je mnohem starší než transfér sudetských Němců a přišel s ní Švýcar Georges Montandon za první světové války. Považoval homogenní národní stát za jedinou záruku budoucího míru.

Za druhé, Edvard Beneš se sudetoněmeckým sociálním demokratem Wenzlem Jakschem (po válce poslanec Bundestagu a prezident Svazu vyhnanců) za války v emigraci několikrát jednal a bavili se o poválečném uspořádání. Jaksch vycházel na začátku války z teorie, že musí být vedena válka proti nacistům a ne proti Němcům. Podobně Beneš neuvažoval v té době o vysídlení všech Němců. Situace se změnila po 27. září 1941, kdy do Prahy přijel Reinhard Heydrich, který okamžitě vyhlásil civilní vyjímečný stav, zahájil činnost stanných soudů a organizoval veřejné popravy. Jedna z nich se konala dokonce na Hradčanech a i některým „čestným hostům“, německým funkcionářům, se z této krvavé podívané udělao špatně.
Za třetí, v protektorátu první s myšlenkou vysídlení přišel generál Friderici, po něm von Neurath a K. H. Frank. Prakticky ji začal připravovat právě Heydrich, který rozdělil obyvatelstvo Čech a Moravy do několika kategorií, první (tzv. dobře smýšlející a dobré rasy) chtěl germanizovat, další (tzv. lidé špatné rasy a špatného myšlení) vysídlit a zaručit, aby už neměli děti. A lidi třetí kategorie (tzv. špatně smýšlející a dobré rasy) přesídlit do říše a změnit jejich myšlení. Teprve tyto okolnosti vedly prezidenta Beneše k myšlence transféru všech Němců.

Za čtvrté, odsun pro sudetské Němce nebyl takovým překvapením, jak se dnes někdy píše: Wenzel Jaksch posílal hlavně v roce 1944 do Čech a na Moravu sociální demokraty, aby sudetské Němce před vysídlením varovali. Přicházeli k nám ze Švédska přes Dánsko nebo byli vysazeni jako parašutisté. Ti, kteří nebyli zatčeni, se ocitli v těžkém postavení: Byli považováni za provokatéry nebo jejich zprávám nikdo nevěřil.

Za páté, nucenému transféru se nevyhnuli ani bývalí vězňové koncentračních táborů a Židé, jenom proto, že jejich mateřským jazykem byla němčina.

Za šesté, podle oficiálních německých pramenů (Spolkový statistický úřad ve Wiesbadenu, 1958) bylo přímo či nepřímo vyhnáno z Československa 2,9 milionu sudetských Němců. Podle českých oficiálních pramenů 2 356 000 Němců. Celkem do začátku války u nás žilo 3,3 milionů Němců, přičemž 0,2 miliónu smělo po válce v ČSR zůstat. Sudetoněmečtí sociální demokraté, jako představitelé antifašistického hnutí, buď jako Wenzel Jaksch emigrovali, nebo skončili v koncentračních táborech či se stáhli do údstraní. Většina těch, co přežila, šla dobrovolně budovat nové antifašistické Německo a Rakousko. Velká část z nich se usadila v pozdější NDR.