Po řadě útoků vedených na politiky všechna média verbální či fyzické ataky odsoudila, ale dopustila se stejné chyby jako většina politiků, která vinu svádí vždy na konkurenční stranu. ČSSD tvrdí, že za bezprecedentní vyvrcholení nenávistné kampaně vůči jejich straně může Modrý tým a Ivan Langer, a ODS zase svádí vinu na agresivní kampaň ČSSD. Žádná ze znesvářených stran si nechce přiznat svůj podíl viny.

Takové chování je infantilní, dětinské a připomíná školáky, kteří obviňují ze svých špatných známek pouze učitele. Jenže, a v tom je ten problém, podobně se chováme i my novináři, a to i ti nejslušnější z nás ve všech médiích, protože i oni jsou spoluviníky tohoto stavu. Dostatečně se nevzpouzí. Nezaregistroval jsem jedinou výjimku, pokud existuje, tak se omlouvám předem.

Zamlčovaná otázka zní: Do jaké míry se na eskalaci násilí podílí média? To již v roce 2002 velice přesně popsal Holanďan Mark Elchardus, který v žurnalistické teorii zavedl pojem „drama demokracie“, jak nazval i svou knihu. Tímto pojmem popisuje způsob referování o politických událostech v posledních řekněme dvou dekádách. Autor tvrdí, že v bulváru a popmédiích (v něž se u nás prakticky proměnila všechna média či veškerá zpravodajství) se každý politický konflikt líčí jako válka, jako tvrdý zápas mezi pohádkovými kladnými a zápornými postavami, podle toho, které médium je jaké straně nakloněné, se jen mění znaménka před aktéry události.

Střet ideí, o který ve skutečnosti v politice jde, se zdá majitelům médií, šéfredaktorům a zřejmě i řadě redaktorů málo dramatický, těžko prodejný, a proto všechny střety personifikují a převádí v komiksové souboje, v nichž bojuje dobro se zlem. Estetika médií, založená na dramatickém příběhu, transferu emocí, deformuje informace a vnucuje redaktorům jinou etiku: toleruje díky prodejnosti velké posuny i v používání metafor a expresivního výraziva. A protože v období tzv. pozdní modernity (o které píše třeba naše teoretička médií Irena Reifová) existuje politika už jen jako politika mediovaná, tento slovník okamžitě převezmou zase politici a dochází k eskalaci „dramatu demokracie“.

Média v tomto dramatu působí jako katalyzátor. V minulém týdnu jsme toho všichni byli jasným svědkem: Když některá média připomněla, že s agresivní kampaní začala sociální demokracie, Jiří Paroubek – aby je přetrumfl – vyhlásil zákaz komunikace ČSSD s těmito médii. Věděl, že jen takovým krokem nesníží hladinu pozornosti, kterou stále bedlivě sleduje. (Připomeňme ale, že s brutalizací začal už jeho úspěšný předchůdce Zeman, který chtěl po vítězných volbách vázat své stranické legitimace do kůže poražených členů ODS.)

Horší je, že z této pasti neexistuje v současné době žádná snadná cesta. V době krize a upřednostňování elektronických médií a hlavně internetu, kdy se urputně šetří a zvyšuje konkurence, je to ještě obtížnější než v poklidných časech. Média totiž bojují bezohledněji o posluchače či kupce novin, protože na jejich počtu zase závisí příjem z inzerce, který tvoří velkou část příjmu všech médií a v některých případech i velkou většinu. Ale, a v tom je ten hlavní problém, největší nebezpečí tohoto stavu představují následky.

Polarizovaný stav médií a u nás skoro neexistující prestižní média a jen částečně fungující média veřejné služby zapříčiňují neexistenci sjednocujícího prostředí, které by umožňovalo kompetentní diskurs, tedy kvalitní diskusi a podporu vzniku pluralitních autorit, které by oponovaly politikům, což ohrožuje demokracii jako takovou, zvlášť ve střední Evropě, kde je ještě velice křehká.

Neil Postman napsal, že v Orwellově románu 1984 byli lidé ovládáni bolestí, v Huxleyho knize Konec civilizace byla kontrola nad občany zajištěna prostřednictvím slasti. A my můžeme dodat, že na počátku XXI. století jsme navíc ovládáni i fascinací rychlostí, jež občany zaplavuje informačním smogem, který nás dohoní všude pomocí počítačů a mobilních telefonů a který se skládá pouze z nic neříkajících fragmentů. Manipulace je ještě rafinovanější, takže ji začasté přijímáme s radostí, a proto i zároveň brutálnější. Z podílu na této brutalizaci veřejného prostoru se my novináři nemůžeme vyvázat a jsme spoluzodpovědní za to, že si opět čím dál tím víc lidí nedokáže uchránit svou osobnost a svou čest, i když o tom někdy ani neví.

(Přepracovaná verze rozhovoru pro Radiožurnál)