Už to bude bezmála rok, co žijeme na pouti předvolebního kýče, který se díky umělému prodlužování začíná sám demaskovat, jako by stejně ztratily kouzlo Vánoce, kdyby trvaly rok. Věcné argumenty v dlouhotrvající kampani jsou odloženy jako přebytečné harampádí, protože se stálým opakováním zcela vyčerpaly a strany přiznávají nechtěně metodu, s níž pracují.

My občané-voliči bychom si měli všimnout, že volební lídři vychází z přesvědčení: duše masy a duše dítěte reaguje velmi podobně. Nebo, jak pravil klasik: Ideje je vždy třeba nejdřív zjednodušit až na úroveň chápání dítěte, aby se staly dějinnou silou, která pohne masami.
Zásadní otázka ale zní, jaké ideje jsou u nás zjednodušovány?

Odpověď je, bohužel, neevropská: my nezjednodušujeme sociálnědemokratickou otázku po svobodě ve společnosti, kde se otevírají sociální nůžky, která by soupeřila s různými konzervativními snahami usmířit tradici s moderností, jako to dělají třeba strany CDU/CSU, ale i FDP v sousedním Německu. U nás, po odložení všech argumentů, se najednou velice zřetelně ukazuje starý český problém, který politiku redukuje na souboj těch, kteří věří, že vše lze řešit jen přerozdělováním, s těmi, kteří politiku odmítají jako takovou (mezi něž patří i ti, kteří bezmezně věří, že vše vyřeší trh). Nebo, jak říká Václav Bělohradský: V Česku významná část občanů zaměňuje politickou opozici za opozici vůči politice. My můžeme dodat: to má v Česku bohužel staré historické kořeny.

Jako po roce 1860 byla založena jen Národní strana bratří Grégrů, podobně v roce 1938 byl zredukován stranický systém na Národní stranu práce, v níž byly zastoupeny všechny politické elementy mimo komunistů, po roce 1948 rovněž de facto existovala jen jedna politická strana a to komunistická a stejně tomu bylo v roce 1989, kdy bylo založeno pouze Občanské fórum a bohužel i v devadesátých letech, kdy vznikla tzv. opoziční smlouva, se tento model opakoval.

Důvodů pro tento náš nedemokratický vztah k politice je zřejmě hodně a zevrubnější vysvětlení přesahuje možnosti komentáře, ale jeden důvod je zřetelný: stranictví bylo u nás v minulém století vždy spojeno s korupcí, které se již za první republiky zbavilo legitimity do té míry, jak napsal Petr Pithart, že se ke svobodné soutěži stran po válce zřejmě nikdo nechtěl moc vracet. Komunisté pak stranictví zdiskreditovali úplně a my jsme v devadesátých letech vlastně opoziční smlouvou v této nekonkurenční, tedy nedemokratické tradici opět pokračovali a připustili propletení politiky s ekonomikou: strany pak skrze stát a samosprávu, stejně jako za první republiky, odměňují své příznivce a „sponzory“ pomocí předem zmanipulovaných státních zakázek.

Tato tradice nás může dohnat i letos po volbách a tento stav zase na dalších x let zakonzervovat, kdyby se dohodly obě velké strany na velké koalici a podle modelu opoziční smlouvy si rozdělily funkce: předsedou vlády by se stal pan Nečas, předsedou sněmovny pan Paroubek, který by však podle nějaké nové opoziční smlouvy tento post měl jen jako čekárnu na prezidentské křeslo.

Absurdní na tomto spekulativním možném řešení je však hlavně to, že přestože naše společnost je vnějškově přepolitizovaná, ve skutečnosti je výrazem redukce politiky na služební prostředek velkých hospodářských kolosů, které z politiků činí jen jejich nástroje. Vzdá-li se politika svého základního poslání, správy věcí veřejných pomocí vytváření pravidel hry pro relevantní subjekty ve veřejném prostoru, ujmou se této role jiné subjekty a politiku si podřídí: vznik nových politických stran bez skutečných dějotvorných politických idejí je tohoto posunu, tedy de facto kolapsu české politiky, jen potvrzením. Místo idejí soupeří anonymní lobbisté, kteří před sebou mávají nějakou koupenou maskou.

Letošní předvolební kýč, v němž jeden politický lídr odmítá hovořit s médii, druhý se nechává vymalovat jako superman a třetí hrozí komunisty jako čerty, tento kolaps ještě cirkusovým pojetím zvýrazňuje. V tomto „dramatu demokracie“, už nejde ani o souboj lídrů, ale jen o souboj levných škrabošek z bazaru, které si politici nasadili. Protože jde o pouť s cirkusovými čísly, tak se nezavírá a nevraždí, neteče krev, ale zabíjí se kultura, a to je stejně nebezpečné.

Psáno pro ČRo 6