Ta informace se rozlétla po internetu rychlostí blesku. Architektonickou soutěž na novou zástavbu velké žižkovské parcely na nároží ulic Olšanské a Želivského v Praze na Žižkově vyhrála ve světové konkurenci bezmála stovky ateliérů architektka Eva Jiřičná.

K napsání této poznámky mne vybudila reakce jedné renomované novinářky, která na své facebookové stránce u fotografie vítězného návrhu spontánně vykřikla: „To je krása! To tady chci!“ Věřím jí to. Setsakramentsky jí to věřím. Ta vizualizace bělostných oblých balkónů pod modrou oblohou je totiž tak krásná, jako je krásná telenovela, jejíž snový děj se odehrává v jižních krajích zalitých sluncem, kde vybělené ploché kameny lemují cestu k vinici, k moři či k oáze. Pozoruješ je z dvacátého patra a sklenkou dobrého vína krotíš lechtivě vzrušivou závrať z pohledu do propasti pod tebou, od níž tě odděluje jen průsvitná vrstva ohýbaného skla …. Asi tak!



Zmíněnou redaktorku, která se nechala unést, mám ve veliké úctě, stejně jako architektku Evu Jiřičnou a stejně tak architekta Josefa Pleskota, který porotě architektonické soutěže předsedal. Přesto se nemohu zbavit pocitu, že ve výběru vítězky hrála roli určitá taktika developera, asi taková jako výběr bílé košile na plakátech Andreje Babiše. Taktika podprahově působit na diváka: bílá barva značí nevinnost, bezelstnost, upřímnost, modré nebe optimismus, oblé tvary přívětivost, ženskost a komu se, prosím vás, při pohledu na ten načechraný šlehačkový design nesbíhají sliny? Mně tedy určitě! Do této lákavé kreace se prostě Pražáci musejí zamilovat! A když se Pražáci zamilují, pak jsou schopni developerovi leccos prominout, a třeba mu i pomoci prosadit nadlimitně vysokou stavbu, před kterou pak nebude úniku. Ty šlehačkové trubičky totiž uvidíš odevšad, i kdybys měl právě chuť na párek v rohlíku. Ale to jenom spekuluji, o výšce navržené stavby je prozatím zachováváno cudné mlčení.



Výsledek soutěže je také třeba chápat jako zřejmou poctu pro významnou českou architektku k jejímu významnému životnímu jubileu. Nepodezírejte mne prosím, že toto všechno říkám se zlou slinou v ústech, nikoliv, jen se snažím pochopit, proč vyhrál právě tento návrh. Dvanáct finálových návrhů ze soutěže jsem měla možnost při prezentaci developera Dušana Kunovského na veřejné části Gremiální rady IPR 17. 5. 2019 kratičce vidět, a volila bych jinak. Návrh architektky Jiřičné je mezi nimi rozhodně nejpůvabnější, nejzapamatovatelnější, možná i nejveselejší, ale k Žižkovu by se hodilo drsnější řešení.