Začíná to být trochu evergreen, ale i přesto, nebo možná právě proto na něj má smysl upozorňovat – některé země si z České republiky a jejích představitelů dělají fackovacího panáka. I když to není žádná novinka, v souvislosti s možným přeskupením mezinárodního řádu v důsledku koronavirové pandemie je to ale něco, čím bychom se měli důsledně zabývat. I proto, že začíná jít o zdraví.

Dezinformační web Aeronet, který pro podporu kroků Ruska nejde daleko, například před několika dny uvedl, že předává informace o politicích z Prahy 6 ruským „novinářům“. Nyní se dozvídáme, že v souvislosti s kauzou Koněv má starosta Prahy 6 Ondřej Kolář policejní ochranu, má ji i primátor Prahy Zdeněk Hřib, a starosta Řeporyj Pavel Novotný. Nemusíme tyhle politiky milovat, můžeme si o nich celkem legitimně myslet, že to jsou blázni a provokatéři, ale na jedno je zcela zřejmé – žádný jiný stát, ani ústy svých místních pohůnků, jim nemůže vyhrožovat, nebo dokonce podnikat kroky k jejich fyzickému napadení, či kriminalizaci.

Není to jen Koněv
V minulém týdnu probíhal kybernetický útok, resp. příprava na něj, na české nemocnice a další důležitou infrastrukturu v České republice (Letiště Václava Havla, ministerstvo vnitra). Jakkoliv je ještě brzo na to určit, kdo je aktérem, nedá se samozřejmě vyloučit ani to, že se jednalo o cizí stát. O tom, že je situace vážná, vypovídá i vydání Varování ze strany Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost. Ze zprávy o stavu kybernetické bezpečnosti za rok 2018, jejímž autorem je stejný úřad, lze vyčíst, že jsou to právě státní aktéři, kteří jsou nejvýznamnější hrozbou pro Českou republiku z hlediska kybernetické bezpečnosti. A byli to právě aktéři napojení na Čínu a Rusko, kteří tyto útoky prováděli v minulosti.
Všechno jsou to závažné věci, jeden by čekal, že se tedy dočkáme skutečně razantní, a hlavně včasné reakce politických představitelů – výsledkem ale je, že premiér Andrej Babiš označí v jednom výroku kybernetické útoky za prasárnu, a ministerstvo zahraničních věcí vydalo po určitém váhání v souvislosti se snahou kriminalizovat politiky z Prahy 6 vyjádření. V něm se mimo jiné píše: „Pokud budou orgány Ruské federace pokračovat svými konfrontačními prohlášeními a úkony v tomto duchu, bude to signál, že ztratily zájem o rozvoj vzájemně výhodných vztahů mezi našimi zeměmi.“

Chováme se jako oběť, ne sebevědomý stát
To, čeho jsme svědky, je (už zase) naprosto nepřípadné zasahování do vnitřních záležitostí naší země. To, čeho jsme svědky (už zase), je snaha zahrát takové útoky do outu a „deeskalovat“. Co je ale výsledkem? Nevšimla jsem si, že by oba zmíněné autoritářské režimy byly k České republice nějak více přátelské. Čína například dál pokračuje v zasahování do vnitřní politiky směrem k Tchaj-wanu – naposledy pokusy zabránit předání zdravotnického materiálu na půdě Senátu, Rusko chce kriminalizovat naše politiky za jejich kroky v rámci řádného mandátu. Vzhledem ke zkušenostem z minulosti se zřejmě nedá vyloučit ani to, že jsme pod rozsáhlým kybernetickým útokem, za kterým stojí tyto země.

Jaké jiné signály už jako země potřebujeme, aby bylo zřejmé, že pro takové režimy nejsme rovnocenným partnerem? Kdy už se začneme chovat směrem k Rusku a Číně jako sebevědomý hráč? Naše politické špičky si často kritická slova nechávají pro Evropskou unii, jejíž jsme členem, ale když přijde na konfrontaci s těmi, kdo nás opakovaně šikanují, najednou ohnou hřbet. Nejde přitom o nic menšího, než abychom ve své zemi mohli žít po svém a podle vlastních, demokratických pravidel, ne podle pravidel, která nám vnucují diktátoři a autoritáři.