Na sochu maršála Koněva na Praze 6 jsem neměla vyhraněný názor. Její odstranění v době epidemie koronaviru jsem nepovažovala za příliš šťastný krok, ale ani tak by to nebylo téma, kterým bych se chtěla zabývat déle, než dvě minuty, což je čas přečtení základního zpravodajského článku o aktuálním dění. Na co ale vyhraněný názor mám, to je způsob, jakým chce Ruská federace ústy svých představitelů zasahovat do rozhodování samosprávy o sochách na jejich území.

Kriminalizace jednání členů a členek Rady Prahy 6 v souvislosti se skutečně velmi zvláštním zákonem o trestání poškozování válečných pomníků, který zasahuje i mimo území Ruska, je docela silná káva. Naprosto vedlejší je, že Koněvova socha žádným válečným pomníkem není, což konstatovalo i české ministerstvo zahraničí. Už na podzim ruského velvyslance v České republice taky upozornilo, že socha na Praze 6 je vnitřní záležitostí, jaké překvapení, České republiky. Zdá se ale, že snaha vyřešit to smírně, nezabrala.

Nejdřív jsem si myslela, že je to jen nesmyslné ukazování svalů, odvádění pozornosti od problémů, které zcela zjevně přináší pandemie koronaviru i Rusku. Pak jsem si přečetla i vyjádření ruského ministerstva zahraničí, které třeba na svém twitteru uvedlo následující: „Neschopnost centrální vlády si zjednat pořádek u představitelů samosprávy a zastavit, která porušuje mezinárodní závazky země je nepochopitelná (doslova „perplexing“ – pozn.přek.) #RucePryč“

Ne zcela náhodou mi to připomnělo hysterii představitelů Čínské lidové republiky kolem spolupráce s Tchaj-wanem, o které bylo naposledy slyšet v souvislosti s „dopisem“ ambasády s výčtem dopadů, jež by mohla mít cesta předsedy Senátu do této ostrovní země. Dnes už víme, že si jej objednal prověrkou stále nedisponující hradní kancléř Vratislav Mynář.

Na sochu maršála Koněva a její odstranění z Prahy 6 stále nemám vyhraněný názor, nechci se zaplétat do diskusí o roli Rudé armády na konci 2. světové války, ani po ní. Takovou debatu velmi ráda přenechám historikům. Jedno je ale jisté – jako občanka České republiky mám za to, že o tom, jak budou nebo nebudou vypadat naše veřejná prostranství, si rozhodujeme sami, a kriminalizace takového jednání ze strany jiných zemí je nejen skandální, ale naprosto absurdní.

A i teď, jako před časem v případě Číny, se ptám, kde jsou ti samozvaní ochránci národní suverenity, když jde o zásahy skutečné, a ne jen fiktivní? Asi mají plné ruce práce s mlácením do slaměných panáků.